Vladimír Hoppe touží „po dosažení absolutních hodnot, jež nalézá jako Kant v apriorních, etických, estetických a náboženských kvalitách našeho ducha. Částečně je idealistou, kantovcem, částečně mystikem, neboť filosofie je mu především intuicí, zřením, kontemplací, a teprve na druhém místě scelujícím spekulativním myšlením. Možno říci, že pojetí teoretického rozumu je z velké části kantovské, avšak etika mystická. Hoppeho filosofie vykazuje proto typické znaky intuitivního i idealistického postoje, jak se projevují u Platona, Plotina, Spinozy a Kanta.
Člověk roste zaměřením na apriorní hodnoty našeho ducha ze svého empirického vědomí do vyšších oblastí ducha a dospívá takto k vědomí transcendentálnímu, jež je zdrojem etických, estetických a náboženských kvalit naší osobnosti. Na základě této zkušenosti jeví se Hoppovi lidské Já rozděleno na dvě navzájem se prolínající oblasti: na oblast empirickou a transcendentální, jež mají každá svůj typický orgán poznávací. Člověk empirický poznává svým diskurzivním myšlením a spekulativním rozumem jen povrch a kvantitu, člověk transcendentní kontemplací poznává podstatu.
Jako mnohý intuitivní filosof, jehož vedlo k filosofii povznesení kontemplace, má i Hoppe silné etické a reformní snahy. Etiku však nechápe po způsobu Kantova idealismu. Nechce dosáhnout vítězství toho, co by mělo být, Kantovou cestou, to je těžkým bojem povinnosti se smyslovostí, nýbrž metodou, jež zbaví smyslovost její moci bez boje, jako se člověk snadno dovede rozhodnout pro krásnější a cennější ze dvou věcí. Hoppe vrhá do boje se smyslovostí silné citové vzněty, vznešený transcendentální cit, který jej svou silou povznáší daleko nad svět smyslů.“ 1
„Už Hoppovo prosté poznávání skutečnosti je citovější, dynamičtější a životnější. Hoppe je nazývá intuicí.2 Intuicí se Hoppe vciťuje do předmětů, do jejich nejosobitějších a nevyslovitelných irracionálních znaků. Co z nich nepozná citem, poznává vnuknutím, a skryté tužby a přání vytvářejí mu ve vědomí ucelený a jednotný obraz věci. Hlouběji však, až k samým předzkušenostním prvkům lidského Já, až ke své podstatě proniká člověk při kontemplaci. Kontemplace probouzí povznášející transcendentální cítění, jež člověka očišťuje od vší smyslovosti a získává jej cele pro oblast vyššího, předzkušenostního Já, kde veškeré myšlení je tak podstatné, že se ztotožňuje s bytím. Moc smyslového Já je zde zlomena a člověk zírá věci v jejich věčné podobě, jež změně nepodléhá. Tu jsme v úrovni Platonových božských idejí a Spinozova podstatného poznávání věcí pod zorným úhlem věčnosti (sub specie aeternitatis).
V této říši tvůrčích možností dochází podle Hoppa k velké a plodné syntézi, když se apriorní naše transcendentální Já spojí s předpoklady života mimo nás v jednotu. Tato syntéza znamená sjednocení racionálna s iracionálnem, toho, co jest s tím, co by mohlo být, čímž mizí věčný rozpor, nevyhnutelný ve světě jevů.
Tato syntéza má také vliv na hierarchické uspořádání obou základních oblastí našeho Já, empirické a duchovní. Zcela samovolně, bez násilí, podřizuje se empirická oblast oblasti duchovní, podmíněný řád rozumový nepodmíněnému řádu duchovna. Hoppe se však nespokojuje tímto individuálním spasením, jež vede ke krásnému a vznešenému osobnímu životu a jež odstraňuje veškerý pesimismus, nýbrž žádá nastolení tohoto bohorovného života pro celou lidskou společnost. O toto duchovní obrození světa by se měla podle něho starati Akademie duchovního života a Liga duchovního míru, jež by pomáhaly lidstvu uniknout z malicherné oblasti pouhých lidských zájmů k ideálům trvalé hodnoty, jež je v dějinách vzdělanosti přetrvají, ježto vytryskly z oblasti života sub specie aeternitatis.
Své mystické a intuicionistické chápání světa vyjádřil Vladimír Hoppe ve spisech Podstata, hodnota a dosah přírodního poznání (1914), Příroda a věda (1918), Základy duchovní filosofie (1922) a Úvod do intuitivní a kontemplativní filosofie (1925)“3
Předneseno ve Filosofické jednotě dne 16. listopadu 1920
„Filosofie není jenom planým hloubáním o podstatě světa a života, nýbrž je plánovitým hypostasováním ideálů, jež vytryskly z hlouby duše myslitelovy.“ Většina myslitelů-metafysiků zanechala projekty utopií, jež byly postupně realizovány. Ať již to jest Platon, Bacon, nebo Comte „všem těmto myslitelům nespokojeným s dosavadním sociálním řádem tane na mysli zásada, již Marx dobře charakterisoval slovy: ‚Filosofové svět jen různě vykládali; avšak jde o to, jej změniti.‘ Filosofie, jež se hodlá tudíž vážně postarati o člověka a o zlepšení jeho existence, nebude pouze pátrati po smyslu jeho života, nýbrž se vynasnaží, aby jeho život byl oduševněním povýšen ve všech projevech individuí a společnosti do světa hodnot nepomíjející ceny, aby byl krátce žit sub specie aeternitatis.(s.3) Má-li člověk dosáhnouti této výše, nestačí, aby setrval v okruhu pouhých lidských zájmů, aby byl pasivně zmítán nízkými vášněmi a pudy, jež jej vlekou prachem života, nýbrž jest nutno, aby se pozvednul od nižších kategorií k vyšším, duševním, od světa jevů k světu hodnot.“(s.3,4)
