Tomáš Štítný (1331-1401) se zajímal nejvíce o křesťanskou filosofii a o praktický křesťanský život. Rád poslouchal přednášky slavných kazatelů Milíče a Waldhausera, kteří „jej získávali pro ideál bohulibého života a pro snahu o mravní a náboženské povznesení svých bližních.“1
Pochopil, že jeho úsilí nepřinese ovoce bez zpřístupnění poznatků v národním jazyce. Svou pokorou a smířlivostí se odlišoval od ostatních reformátorů. Je však u něj patrná i jiná tendence. „Šlo mu totiž vždy o to, aby se lidé naučili samostatně používat vlastního rozumu, aby se lid ‚nepodal cizímu ohni‘. Obdobně se snažil vést své posluchače k tomu, aby zůstali svorni v poznané pravdě.“2
„Štítný se žádnému filosofickému učení nepodával otrocky, rád kompiloval a z převzatých poznatků vytvářel nové celky, volně překládal z latiny. Je považován za otce české filosofické terminologie. I když v jeho spisech najdeme dostatek témat typických pro tradiční scholastickou filosofii, okruh jeho zájmu byl mnohem širší, odrážel tehdejší sociální poměry i aktuální společensko-politické dění. Štítný v žádném případě nechtěl stát mimo církev, ani rozkládat či zpochybňovat význam křesťanské víry. Upřímně usiloval o reformu, o odstranění nejhorších zlořádů.“3
„K nejpozoruhodnějším filosofickým textům Štítného patří Řeči besední, součást Budyšínského rukopisu, který objevil František Palacký. Dílo vzniklo kolem roku 1370 a Štítný se jím obracel nejen na příslušníky své rodiny a nejbližší známé, ale i na veřejnost. Pokusil se v něm podat ucelený, systematický výklad filosofie, jakousi populární encyklopedii metafyziky a etiky.“4
„Filosofie má činit zjevené pravdy světlejšími pro lidský hloubavý rozum! Náboženství v podobě bezduchého tmářství, krutostí se vyznačujícího pronásledování kacířů či primitivního modloslužebnictví je třeba odmítnout. Náboženství znamená víru v ONO, které je především zdrojem ničím jiným nepodmíněné hodnoty mravnosti. Jde o výraz věčné touhy člověka po tom, co jeho samého přesahuje, po transcendenci.“5
„Ve Štítného vymezení filosofie se promítá závažný filosofický problém vztahu obecného a jednotlivého [...]. ‚Církev‘, konstatuje Štítný, ‚je povinna poskytovat člověku pevná a všeobecná pravidla víry‘. Tento pól všeobecnosti je ovšem nutné uvést do souladu v ‚jednotlivých nálezcích ducha lidského‘.“6 Tím otevírá jedinečnou problematiku zprostředkování obecné pravdy, pro všechny stejně závazné, v rozumu a svědomí jednotlivého člověka-prostého věřícího, právě tak jako vysoce postaveného hodnostáře. Podle Štítného „je nezbytné, aby rozum pojal pravdu jako svou! - pokud by se nestala ‚jeho‘, zůstala by vůči němu němá - cizí - tj. zcela neúčinná v praktickém křesťanově konání ve jménu přikázání Kristových. Toliko v jednotlivém dospívá, jak se Štítný domníval, obecné pravé plnosti a dokonalosti. Filosofická pravda by nebyla ničím bez nesčetných variant svého ztvárnění, bez nesčetných osobních cest, které k ní vedou. Podobně i o Bohu člověk neustále přemýšlí, lidský rozum se pokouší dospět ke stále výstižnějšímu pojmu. Není nikdy v klidu a proto je tak lehké, jak Štítný uvažoval, sklouznout k bludům, k různým podobám kacířství. Jak je vidno, Štítný je dalek toho, aby, jak tomu bylo v jeho době běžné, démonizoval kacířské úchylky. Vyplývají mu vlastně z lidské přirozenosti, jsou způsobeny limity lidského poznání. I když Bůh vystupuje jako něco, co znamená vždy více, než jsme schopni myslit, nemůžeme se, jak zdůrazňoval Štítný, nikdy zříci oné rozkoše se o poznání Boha - Absolutna pokoušet. Lidský rozum se bez své spontaneity nemůže obejít a je zločinem na člověku bránit mu v ní!“7
„Západoevropská mystická filosofie je zjasněna scholastickou racionalitou v Tomášových spisech Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, Řeči besední, Řeči nedělní a sváteční, Knihy naučení křesťanského.“8
J. Tvrdý ovšem zastává názor, že ve spisech Tomáše ze Štítného německá „mystická filosofie plná metafysických hlubin, ztrácí tento metafysický ráz a jest eklekticky promíšena scholastikou.“9
