Judaismus

Judaismus vidí svět jako výsledek stvořitelského aktu jediného Boha, jenž má osobní povahu a ze svobodného rozhodnutí zjevuje člověku pravdu o sobě a o stvoření.ᛏ

Základním textem Judaismu je Starý zákon, který není dílo lidské, ale Slovo Boží, zjevené prostřednictvím lidí. Starý zákon vznikal v rozmezí 13. – 5. století př. n. l. Prvních jedenáct kapitol Genesis vypráví o událostech, které vysvětlují základní otázky zrodu kosmu a původu člověka, fenomén smrti, příčiny lidského pádu. Následuje příběh Abrahamův – příběh vyvolení toho, kdo se má stát praotcem Izraele a prvním zvěstovatelem Boží pravdy na hříchem a rozptýlením poznamenané zemi.ᛏ

Bůh nemá počátek ani konec, je věčný, absolutní, všemohoucí, ale nenese znaky neosobní síly – má rysy osobnosti, jako je myšlení, vůle, hněv, láska apod.ᛏ Stvořil svět svou vůlí a svobodnou vůlí vybavil i člověka. V tom tkví možnost jeho pádu, který v podobě prvního páru – Adama a Evy – podlehl svodům padlého anděla a následoval jej ve vzpouře proti Bohu. Vzpoura spočívá v tom, že stvořená lidská bytost pyšně dosadila sebe samu na místo Stvořitele, jemuž ovšem nemůže dostát. Člověk ztrácí ráj a odtržen od zdroje propadá času, bolesti a smrti.ᛏ

Ale Bůh neopouští své stvoření a skrze vyvolené proroky k němu opět promlouvá, aby jej odvrátil ze scestí a opět přivedl k sobě. Je to proces postupného zjevování, které se v čase upřesňuje a nabývá podoby konkretizovaného zákona. Židovský národ má v tomto procesu privilegované postavení, neboť jej Bůh vyvolil jako prostředníka zjevení, které mají Židé tlumočit celému zbývajícímu světu. Všechna náboženství chtějí stoupat k Bohu, v judaismu Bůh sestupuje k lidem a mluví jejich ústy. Abraham, Mojžíš, Eliáš, Jeremiáš a další proroci jsou tlumočníky Boží vůle. Toto privilegium je vykoupeno striktním nárokem, který Bůh na své vyvolené klade. Je nutno v něj věřit naprosto bezvýhradně – Ten, který je (Jahve nebo Elohim), je Bohem žárlivě milujícím. Vyžaduje bezpodmínečnou poslušnost.ᛏ

Základem správného lidského jednání je tzv. Desatero přikázání zjevené na hoře Sinaj Mojžíšovi:

– Nebudeš mít jiného Boha kromě mne
– Nezneužiješ Božího jména
– Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho
– Sedmí den je dnem odpočinku – svatým dnem
– Cti otce svého a matku svou
– Nezabiješ
– Nesesmilníš
– Nepokradeš
– Nevydáš proti bližnímu křivé svědectví
– Nebudeš dychtit po ničem, co patří tvému bližnímuᛏ

Na sklonku historického času Bůh sešle Vykupitele – Pomazaného krále – Mesiá­še (z hebrejského mašiach – pomazaný).ᛏ

Křesťanství

Křesťanství vyrostlo na judaistickém podkladu a sdílí s ním také podstatnou část textů, které se chápou jako posvátné, zjevené, slovo – Starý zákon. Křesťanství z Judaismu přijímá pojetí Boha, vzniku kosmu, stvoření člověka i historii jeho pádu.ᛏ

Křesťané navíc věří, že Ježíš z Nazareta (jméno Ježíš v překladu znamená: Bůh zachraňuje) je Mesiáš, židy očekávaný Pomazaný král – řecky Christos – Kristus. Ježíš navíc není pouze král světa, ale přímo Boží syn – jeden ze souvěčných členů trojjediného Boha.ᛏ

Křesťanský Bůh je trojjediný, sestává ze tří osob, které mají stejnou podstatu: Otce, Syna a Ducha svatého. Bůh je jeden, ale není sám, každá ze tří osob se vztahuje k druhým dvěma a zároveň je zahrnuje. Obrazně řečeno – Otec miluje Syna, Syn miluje Otce a láska mezi nimi je Duch.ᛏ

Bůh je nekonečně dobrý a miluje stvoření, proto ze svobodného rozhodnutí sesílá ke spáse člověka sebe sama jako Syna, aby tak došlo k opětnému propojení Boha s člověkem, věčnosti s časem, ba co víc, Bůh se v Kristu sám stává člověkem a získává ke své Božské i lidskou přirozenost. Stává se Bohočlověkem, bytostí, která v sobě zahrnuje dvě přirozenosti. Bohočlověk – Kristus se zrodí, žije lidský život v čase, ale bez hříchu, káže a učí a posléze je za své názory ukřižován. Po třech dnech ovšem vstane z mrtvých a vstupuje na nebesa.ᛏ Tím je překonána smrt a všechny lidské bytosti mohou mít na tomto vítězství podíl – překonat smrt a žít život věčný.ᛏ To je eu-angelion, dobrá zvěst, evangelium.ᛏ

Člověk, poté co byl sveden ďáblem a zapřel Boha, padl a jeho původně dobrá přirozenost byla pokažena. Kristova smrt a zmrtvýchvstání má charakter vykupitel­ské oběti, kdy člověk je skrze ni uzdraven k svobodné volbě stát se pomocí Ježíše synem Božím, vrátit se k vlastnímu zdroji, nebo tuto možnost odmítnout, a tak setrvat v hříchu a v područí smrti.ᛏ

Křesťanství se opírá o Nový zákon, který Starý zákon překračuje a završuje. Jedná se především o čtyři evangelia zachycující působení Ježíše Krista (Matou­šovo, Markovo, Lukášovo, Janovo). Starý a Nový zákon tvoří ústřední knihu křesťanské víry – Bibli (řecky biblion – kniha).ᛏ

Evangelijní zvěst je určena všem lidem bez rozdílu. Rozdíly stavu, rasy, pohlaví a další rozdíly nehrají žádnou roli. Odtud výrazná křesťanská snaha o maximální rozšíření povědomí o Novém zákonu – do celého světa.ᛏ

Jedním z nejpodstatnějších rysů křesťanství je silný etický náboj. Zlo je třeba léčit dobrem, nepřátele je třeba milovat. Bližní se má chápat jako bytost potřebující lásku a pomoc. Nejde o mé omezené já, ale o společné vplynutí do lásky Boží.ᛏ

Církev upevňuje své učení

Gnóze bylo náboženství ze směsi křesťanských, židovských a pohanských prvků.ᛏ Zkaženost světa gnostici vysvětlovali zvláštním mýtem: každý člověk má v duši božskou jiskru, ale ne každý o ní ví. Tento „kousek Boha“ v člověku trpí v žaláři těla. Zavinila to Sofia, božská moudrost, která v návalu žádostivosti porodila Demiurga, zmetka, pro něhož v nebi nebylo místa. Musel si tedy Demiurg stvořit vlastní místo k pobytu: svět takový, jaký je, svět nevědomosti a násilí, hlouposti a žádostivosti. Důsledky nebeského sporu pak odnášejí lidé a jen, kdo tohle všechno ví a navíc zůstane bezdětný – to jest, neposkytne Demiurgovi žádná nová „vězení pro duše“ – má šanci dospět zase tam, kam patří: do božského světa.ᛏ

Manichejci byli kromě gnostiků dalším vážným nebezpečím pro církev. Stoupenci Maního učili, že jsou dva naprosto rozdílné světy: duchovní svět, který je dobrý, a hmotný (tělesný) svět, který je zlý.ᛏ

Markión (asi 85–asi 160) byl významný křesťanský teolog 2. století, jehož dualistické učení o zlém Bohu Starého zákona a Dobrém Bohu Ježíše Krista církev ostře odmítla. Markión vytvořil vlastní církevní organizaci, v níž prosadil velmi omezený výběr křesťanských spisů. To urychlilo v římské církvi vznik kánonu Nového zákona.ᛏ

Patristika

Aurelius Augustinus (354–430) ukázal v duchu písma, že hřích nejsou jen naše jednotlivá přestoupení Božího zákona, ale celková porušenost lidského srdce, která začala vzpourou člověka proti Bohu a nyní jako dědičný hřích tíží celé lidské pokolení.ᛏ Tíži hříchu nemůže člověk překonat vlastním úsilím, ale jedině Božím odpuštěním, kterého se věřícím dostává jako nezasloužené milosti.ᛏ O církvi učil, že je odlišná od všech světských států a lidských zařízení. Je královstvím Božím na zemi, Božím státem ve světě, společností vyvolených. Učil, že Boží království je viditelné současné církvi, na druhé straně však, že církev je v neviditelném shromáždění věřících, jak učili později reformátoři. Roku 410 padl Řím do rukou barbarských vojsk. Stoupenci dávné římské slávy a většina křesťanů hleděli s hrůzou do budoucnosti. Augustin ukazoval, že Hospodin je pánem dějin a že prostřednictvím barbarských národů uskutečňuje svůj soud nad nespravedlnostmi starého Říma. Křesťané mají podle Augustina jít s důvěrou v Boha vstříc šťastné budoucnosti. Nesmí je zarážet, že se tato budoucnost bude snad vyvíjet nečekaným způsobem, cizím dosavadní římské civilizaci.ᛏ

Augustin bojoval proti Pelagiovi, který považoval za hřích jen jednotlivá přestoupení Božího zákona a věřil, že člověk má možnost vážným úsilím překonat hřích. Vlivem Augustinovým bylo Pelagiovo učení církví odsouzeno. V pozdějších staletích se však v mnohém katolická církev přiblížila Pelagiovým názorům, když tvrdila, že si člověk může zasloužit Boží přízeň.ᛏ

Scholastika

Problém poměru víry a rozumu, náboženství a filosofie řešil první ze scholastiků Johannes Scotus Eriugena (asi 810–877). Filosoficky byl novoplatonikem. Pod pojem příroda (natura) zahrnuje i Boha i svět. Je si vědom toho, že víra je v té době založena na autoritativním dogmatu. Proto hlásá tezi, že pravá autorita není v rozporu s rozumem. Rozum osvícený Bohem, je nejvyšší autoritou. Pravá filosofie a pravé náboženství si proto neodporují, ano jsou totožné.ᛏ

10. století je plné politických zmatků a proto filosofie upadá. V 11. století se rozvíjí logická dialektika a disputace, která nic věcně neřeší. Skutečně věřící lidé proti ní protestují. Tak Petrus Damiani z Ravenny (1007–1072), vlivný a aske­tický mravokárce razí tezi: Filosofie služka theologie. Chce tím říci, že filosofie nesmí vládnout nad Písmem.ᛏ

Kolem poloviny 11. století napadl Berengar z Tours (999–1088) učení o pře­podstatnění (transsubstanciaci). Zvítězil však proti němu scholastik Lanfranc. Teprve nyní bylo církví stanoveno učení o pravé přítomnosti těla a krve Páně v chlebě a víně v důsledku přepodstatnění.ᛏ

O něco později Roscellin z Compiegne (1050–?) napadl učení o Trojici na­ukou, že existují jen jednotliviny, nikoliv společné essence. Obecniny jsou pouhá slova (flatus vocis). Je to nominalismus, který rozkládá Trojici na tři bohy, nebo ji zcela ruší.ᛏ

Reformace

Petr Chelčický (1390–1460) došel k poznání, že křesťan musí být Božím bojovníkem v jiném smyslu, než jak tomu rozuměli husité, nikoli mečem, ale duchovním bojem. Nesmí odporovat zlu zlem, vrcholem jeho boje je láska k nepří­teli. Takové učení vyplývalo z velké víry v moc Boží lásky. V Kristově jménu vys­toupil důrazně proti feudalizmu.ᛏ Stát pokládal za zlo, křesťanský stát za nemožný. Povstal i proti špatným kněžím. Nejsou-li kněží dobří, je lépe být bez nich. Chel­čický zavrhuje i obchod a města pokládá za pelech všeho zla.ᛏ

V učení o eucharistii, které tehdy stálo v popředí, zavrhuje transsubstanciaci, přece však věří, že Kristus pod­statně jest v eucharistii přítomen.ᛏ

Vystoupení Martina Luthera, Huldrycha Zwingliho a Jea­na Calvina se obvykle nazývá světová reformace. Někdy se ve srovnání se starším husitstvím, valdenstvím a podobnými směry mluví také o druhé reformaci. Církve vzešlé z této reformace se označují společně jako protestantské nebo evan­gelické.ᛏ Společné mají to, že jako jediný pramen nauky a praxe považují bibli a zjednodušení struktury církve a bohoslužeb, decentralizaci a volitelnost různých místních a územních institucí.ᛏ

Církve vzešlé ze švýcarské reformace se označují jako reformované (helvets­kého vyznání). Populárně se jim říká i kalvinisté.ᛏ Reformovaná církev zdůrazňuje Boží suverenitu a usiluje o reformu politiky, kultury a o vliv na veřejný i soukromý život.ᛏ

Církve navazující na Lutherovu reformaci jsou evangelíci augsburského vyznání a označují se podle zakladatele jako církve luterské. Tito chápou spásu tak, že Bůh člověku promíjí hříchy pro spravedlnost Ježíše Krista. Děje se to, když člověk věří. Cítí se být jako církev spíše podřízeni státu. Pojetí církevní struktury a bohoslužeb je bližší katolickému.ᛏ

Martin Luther (1483–1546) žil velmi přísný život augustiniánského mnicha. Když tu náhle zoufalého Luthera, který se přepínal v sebekázni, napadlo, že žádné, ani sebevětší úsilí nemůže člověka zbavit jeho nedokonalosti (hříchu) a konečnosti (smrti). Klíčem se stalo místo z Pavlova listu Římanům (Ř 1,17): „Spravedlivý bude živ z víry“. To pro Luthera nadále znamenalo, že jen víra v nepodmíněnou milost Boží člověka ospravedlňuje, kdežto mravní úsilí a dobré skutky k tomu nemohou ničím přispět. Toto „učení o ospravedlnění pouhou vírou,“ se stalo jádrem luther­ského reformačního vyznání. Ospravedlnit a tím i spasit, člověka může jen milost Boží.ᛏ Odpovědí člověka na Boží nabídku spásy může jen víra, kdežto úsilí o dobré skutky není podmínkou, nýbrž důsledkem víry. Závazné měřítko správné křesťanské víry je jen Písmo svaté, které je oprávněn vykládat každý věřící. Ani tradice ani učitelský úřad církve, závazným měřítkem správné křesťanské víry nejsou.ᛏ