Hlavní stránka > Filosofie > Německý idealismus a materialismus 19. století >

Německý idealismus a materialismus 19. století

J. G. Fichte

J. G. Fichte zastává názor, který nazýváme subjektivní idealismus. Možnost prohloubení poznání spočívá v rozpoznávání nekonečných možností, kterým vládne člověk v hloubce sebe sama. Je třeba sestoupit k těmto niterným zdrojům, abychom pochopili, že žádné ‚ne-já‘ není. Vnější svět má spíš povahu nároku, který ‚já‘ klade na sebe samé, aby mělo motivaci ke stupňování a růstu.“1



F. W. Schelling


F. W. Schelling dává naopak důraz na vnější svět - na přírodu, živoucí prasílu, které je vlastní ustavičná činnost. Duch je vlastně procesem sebeuvědo­mování přírody, jež tak přichází sama k sobě.

Člověk je jednak součástí slepého přírodního dění, jednak se z něj individuál­ním vědomím vyděluje. Je třeba ve vlastním sebeuvědomění hledat spojení s tím, z čeho vyšlo - tedy překonat izolovanost ‚já‘. Propracovat se k hlubinám vlastního původu, zahlédnout svou sounáležitost se vším a tím se stát uvědoměním celku.

Tyto postoje silně ovlivnily dobové romantické myšlení ve vědě i v umění.“2



G. W. Hegel


„Nejvlivnějším představitelem idealismu je ovšem G. W. Hegel (1770-1831).

(Z významných prací připomeňme alespoň spisy Logika jako věda či Fenomenologie ducha.)“

Hegelova dialektická metoda "chápe pohyb světa (i myšlení) jako konflikt dvou protikladů, z jejichž napětí vyrůstá třetí člen, který je zahrnuje a překonává. Mluví se o tezi, antitezi a syntezi.“3

„Vývoj ducha probíhá dialekticky ve třech stupních. V prvním stadiu je světový duch (základní princip světa) ve stavu bytí o sobě, zkoumá své vlastní formy. Filosofická disciplína analyzující tento stav se nazývá logika. Ve druhé etapě se duch ocitá v procesu zvnějšnění (jinobytí) - promítá se do přírody, prostoru, času. Toto stadium studuje filosofie přírody. Ve třetí a závěrečné fázi provádí duch návrat k sobě samému, ocitá se v bytí o sobě a pro sebe (probírá se k sobě). Tuto fázi postihuje filosofie ducha.“4

„Filosofii chápe Hegel jako vůbec nejvyšší rozumovou disciplínu, neboť i když uznává všechny tři formy, jimiž se lidství snaží dosahovat vyšších met - tedy náboženství, umění a filosofii, jen filosofii podle něj náleží možnost adekvátně postihovat pohyb ducha, protože dialektické myšlení tomuto pohybu odpovídá.

Velkou pozornost věnuje Hegel dějinám. Smysl ani hodnotu nemá individuální existence, nýbrž začlenění a podřízení sebe sama nadosobním dějinným silám, jimiž se projevuje světový duch v procesu sebeprobuzení. Tyto síly mají různorodou povahu, ale jejich nejvlastnějším výrazem je stát.

Nejedná jednotlivec - jedná duch skrze jednotlivce jako svůj nástroj. Velké historické osobnosti (Napoleon) rostou tím, že citlivě chápou požadavky dějinných mocí (ducha doby) a slouží jim. Ve chvíli, kdy se domnívají, že jejich jednání pramení z nich samých, že běží o jejich vlastní zásluhu, ztrácejí zmíněnou citlivost a jsou dějinami zavrženy.“5

„Individua, národy i celé epochy jsou jen stadia, jimiž se ubírá světodějný proces na své cestě zákonitého sebeprozření.“6

„Ve značně pozměněné podobě přejal tyto motivy nejvlivnější myslitel německého materialismu - Karel Marx.“7



Karel Marx


„Karel Marx (1818-1883) náleží dozajista k nejpůsobivějším a nejkontrover­znějším filosofickým zjevům novověku. (Z Marxova rozsáhlého díla jmenujme Ekonomicko-filosofické rukopisyKapitál.)

Základní inspirací Marxova systému je nepochybně zmíněná hegeliánská dialektika, k níž se druží vliv francouzských revolučních teorií a staršího německého materialismu. (Materialismus spatřuje základ všeho v nevědomém pohybu hmoty - materie, v níž se na určitém stupni vývoje utváří vědomí.) Lze konstatovat, že Marx přejímá Hegelovu metodu, ale naplňuje ji odlišným obsahem.

Neexistuje nic absolutního - je pouze proces nepřetržitého vznikání a zanikání, který se děje jakoby ve spirále. Občas vývoj dochází ke stupni, na němž už se jednou ocitl, nyní ale jde o vyšší úroveň téhož. Vývoj se děje ve skocích, revolučně, katastroficky - v rámci určité etapy dynamicky narůstají rozpory tak dlouho, až tlak kvantity vyvolá kvalitativní zlom. Mluvíme o dialektickém materialismu.“8

„Marx neaplikoval dialektický materialismus jen na pohyb hmoty - což je dosti krajní a vzdálený pojem, ale také na život společnosti v dějinách, na které pohlíží jako na ustavičné zápolení antagonistických (nesmiřitelně protikladných) skupin, zvaných třídy.

Třídy se utvářejí podle vztahu a přístupu ke společenskému bohatství. Ovládaní a vykořisťovaní, kteří jsou odsouzeni k asymetrickému postavení a kterým vládnoucí a vykořisťující odnímají výsledky jejich práce, usilují o proměnu společenských řádů. Panující - vykořisťující třída pochopitelně veškerým změnám brání. Rozpory se stupňují - kvantita přechází v kvalitu - a nastává výbuch revoluce, bořící zastaralé a neadekvátní uspořádání - přichází nová etapa.

Celé dějiny jsou pro Marxe jen střídáním podob třídního boje. Dějinný pohyb má však optimistické vyústění: poslední - proletářská - revoluce smete fázi kapitalismu a nastolí zespolečenštěním zdrojů bohatství (výrobních prostředků) a odstraněním soukromého vlastnictví stav, v němž budou rozpory definitivně překonány, třídy zaniknou a s nimi také kořen historického zla.

Zde Marx materialista poněkud ustupuje Marxovi ideálních vizí zbarvených utopicky.

Důraz na tyto motivy marxistického učení spolu s podstatným zjednodušením celé vize přinesly modernímu světu nejedno překvapení v podobě totalitárních sociálních experimentů.“9

  • < Filosofie