Češi měli vždy spíše praktické a náboženské než filosofické zájmy. Proto také nevytvořili filosofický směr, který by je charakterizoval. Připojovali se vždy k některé světové filosofii vládnoucí v daném století; nejvíce ovšem vždy k filosofii evropské1
Tomáš Štítný ze Štítného (1338-1401) je první český filosof píšící, na rozdíl od jiných tehdejších myslitelů, česky. Má zvláštní zásluhu o český filosofický jazyk, neboť vytvořil základní vědecké filosofické názvosloví.2
Ve svých spisech „Řeči besední“ (výklad základních pojmů křesťanské filosofie) a „Kniežky šestery o obecných věcech křesťanských“ (úvahy o křesťanské etice) jeví se Štítný jako scholastický racionalista a mystik, neboť uznává vedle rozumu a víry jako třetí pramen intuici, kterou nazývá „dívanie“.3
Jan Amos Komenský (1592-1670) bývá označován za učitele národů. Ve filosofii mu přísluší významné místo pro snahy pansofické, kterými rozumí soustředění všeho vědění. Touto snahou, jakož i snahami mírotvornými souvisí s filosofií 18. století, osvícenstvím. Již v době svých studií na universitě v Herbornu přemýšlel o sepsání „Brány věcí“, v níž by bylo popsáno vše, co se děje ve světě, a to pro školní účely jazykem českým. Ve spise „Předchůdce vševědy“ (Pansophiae prodromus) chce podat jednotnou moudrost lidstva, aby vědečtí pracovníci se nerozptylovali a nerozcházeli, nýbrž všichni svorně pracovali na vševědě; jejím obsahem měly být názory všech lidí všech věků, národů, říší a vyznání. Doufá, že světlem vědění odstraní spory mezi náboženskými vyznáními, boje mezi národy, nevědomost a mravní nízkost. Pansofie má na rozdíl od dosavadního zlomkovitého vědění obsáhnout všechno vědění a má stát ve službách lidstva.4
Komenský žádá, aby bylo dovoleno filosofovat podle tří pramenů poznání: smyslů, rozumu a výry a nejen podle směrnic v duchu Aristotelově. Písmo je základní a poslední pramen všeho vědění, věda má mít „pokoj s Bohem.“ Další Komenského spisy jsou: „Cesta světla“ (Via lucis), jíž se má šířit poznání obecnými knihami, obecnými školami, obecným sborem vynikajících vědců a umělců a všeobecným jazykem, a posléze „Všeobecné trojí umění“ (Triertium catholicum), kde Komenský podává paralelně logiku, gramatiku a nauku o jednání, pragmatiku. Z myšlenek, které vyslovují skepsi o marnosti všeho světského snažení a touhu po vnitřním klidu, „ráji srdce“, vzniklo dílo „Labyrint světa a ráj srdce“.5
Z filosofů osvícenské doby je světově známý Bernard Bolzano (1781-1848), největší odpůrce Kanta a romantismu u nás. Ve svém nejvýznamnějším díle, čtyřdílném „Vědosloví“ (Wissenschaftlehre). Vymezil pojem objektivní pravdy a rozlišil logický obsah myšlení od psychologického výkladu jeho vzniku. Rozlišoval představy, pravdy a soudy o sobě od představ, pravd a vět myšlených nebo proslovených. Stal se tím spolutvůrcem moderního logicismu. V matematice zdůrazňuje pojmovou stránku proti názorové, čímž předešel moderní matematiky.6
Augustin Smetana (1814-1851) byl nejvýznačnější český stoupenec Hegela. Ve spise „Úvahy o budoucnosti lidstva“ žádá, aby se náboženství a právo přeměnily v božské principy lásky a umění. Toto přetvoření ukládá vědě, výtvoru německého ducha, a Slovanům dává jako úkol vytvořit a udržovat budoucí říši lásky a umění.7
Ladislav Klíma (1878-1928) při sebezničujícím způsobu života, kdy trval jen na dostatku tabáku a alkoholu, se dožil pouze necelých 50. let, než jej přemohla tuberkulóza. Pracoval pouze zřídka a výhradně ve chvílích nejvyšší nouze. „Bylo pro něj typické, že tělo, hmota i svět nic neznamenají. Byl egosolipsista, egodeista, existuje jen jeho vědomí, je sám sobě bohem, hmotný svět jakožto lejno, z něhož se kouří duch, nic neznamená, je jen hračka jeho vědomí a musí být překonán.“ Vycházeje z Berkeleyho, Schopenhauera a Nietzscheho postavil do popředí své filosofické stavby subjekt nadaný silnou vůlí.8
Vladimír Hoppe (1882-1931) „Ve svých obsáhlých a hlubokých spisech zdůrazňuje vedle rozumového a smyslového poznání nutnost intuice: neboť rozum nedává jistotu poznání, nýbrž dostáváme je jen z přesvědčení, víry v možnost správnosti a pravdy zásad. Ale Hoppe viděl za intuicí ještě další pramen poznání, a tím je kontemplace. Kdežto rozum zachovává a pořádá poznatky, získané zkušeností, a intuice slučuje tato data v jednotu, dávajíc jim zároveň doplnění, hrouží se kontemplující člověk do předzkušenostního obsahu duše. Hoppe doufá, že v kontemplaci nalezl pramen intuitivní metody poznávací, podle níž řád a souřadnost idejí budou totožné s řádem a souřadností věcí. Odkrývá v člověku prvky duševní svobody a touhu po nekonečnu. Ty ukazují člověku cestu k zlepšení; kdyby jich nebylo, nebyl by život kladnou hodnotou, neměl by výhledů do světa ideálního, světa hodnot. Spisy Hoppovy jsou zvl. ‚Příroda a věda‘, ‚Přirozené a duchovní základy světa a života.‘ a ‚Úvod do intuitivní a kontemplativní filosofie‘.“9
Předním zástupcem pozitivismu byl František Krejčí (1858-1934). Své pozitivistické zásady uplatnil důkladně a systematicky v psychologii a etice. Oboje postavil na ryze empirický a deduktivní základ.
V psychologii založené na fysiologii zastává paralelismus (souběžnost) duševních a fyzických jevů, které na sebe navzájem nepůsobí. Psychické jevy pouze provází některé fyzické, ale podstata zůstává jedna (filosofický monismus).
V etice zakládá přirozenou morálku, již zbavuje všech metafyzických i náboženských předpokladů. S tou se však nespokojí, a jde dál k etice mravního citu. Aby člověk mohl mravně jednat, připouští Krejčí možnost ovládnout své přirozené pudy a rozhodnout se pro jednání motivované vyššími mravními ideály, připouští tedy jistou svobodu.
Krejčí cítí potřebu se povznést nad běžnou pozitivistickou filosofii, která se nezabývá transcendentnem, a přijímá transcendentno za podstatu jsoucna. Víru v osobní nesmrtelnost nahrazuje vírou ve vývoj lidstva ke stále větší mravnosti.10 Jeho četné spisy jsou rozsáhlé a myšlenkově logicky stavěné, takže působí svou důsledností přesvědčivě. Největší jsou: „Psychologie“ (šestidílná), „Filosofie přítomnosti“, „Filosofie posledních let před válkou“ a „Positivní etika“.11
Proti positivismu staví filosofii aktivismu Emanuel Rádl (1873-1942). Původně byl intuicionistou, jak svědčí jeho „Úvahy vědecké a filosofické“. Poté dospěl kritikou romantismu ve spise „Romantická věda“ ke zdůraznění kritičnosti, ale doplňuje ji principem víry; odmítá intelektualismus a zdůrazňuje povinnost filosofovu zasahovat do současného života a formovat jej V tomto duchu píše metodologickou práci „Moderní věda“. Posléze přešel k theologicko-aktualistickému výkladu dějin ve spise „Dějiny filosofie“. Nejobjektivnější je jeho první práce „Dějiny vývojových theorií v biologii XIX. století“. Posledním dílem, které vyšlo až po jeho smrti, je „Útěcha z filosofie“.12
Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937) vyšel sice z pozitivismu Comtova, ale positivistický požadavek výhradně rozumového poznání doplňuje poznáním intuitivním. Tím positivistický názor na svět doplnil představou Boha a nesmrtelnosti, bez nichž se mu zdá mravný život nemožným. („Rusko a Evropa“, „V boji o náboženství“ a „Moderní člověk a náboženství“.)13
Masaryk všude, zvláště ve spise „Rusko a Evropa“, zdůrazňuje, že subjektivní vlivy nelze sice z filosofie odstranit, že však je potřebí stálé objektivní kritiky, která by subjektivnost kontrolovala, po případě ji vyloučila. Vůbec poměr subjektu a objektu je Masarykovi nejdůležitějším filosofickým problémem.
Racionalistou je Masaryk potud, že uznává objektivní význam pravdy. Pravda, tvořící metodu, musí být podle něho obecně platná a nutná, jinak není pravdou. V jádře je Masaryk realistou, který zůstává ve všech svých úvahách i činech stát na půdě skutečnosti; sám svou filosofii nazývá konkretismem. (Čapkovy „Hovory“, díl III.)
Velmi důležitý význam dává Masaryk vědě. Jejím účelem je metodické zpracování poznatků. Proto kladl tak veliký důraz na soustavu věd a na jejich metody, což také zpracoval v „Konkretné logice“. Přesto, že nesouhlasí s těmi, kdož odmítají ryze vědeckou práci a ryze rozumové poznání, neztotožňuje se s positivismem v mínění, že by si člověk nesměl vytvořit metafysický názor na svět; namítá, že positivismus je v tomto ohledu příliš dogmatický, málo kritický. Filosofii připisuje Masaryk intuitivní ráz; avšak jejím podkladem musí být vědecký rozbor, který jí dá myšlenkový obsah.
V sociologii („Sebevražda“, „Otázka sociální“, „Rukověť sociologie“ a „Rusko a Evropa“) řeší příslušné otázky ne s úzkého hlediska dnešního, nýbrž pod zorným úhlem věčnosti. Za příčinu zvýšené sebevražednosti považuje úpadek nábožensko- -mravní. Socialismus je mu mravní otázkou; je to otázka lásky člověka k člověku, otázka humanity. Avšak tato láska se nemá končit ve filantropii, nýbrž se má stát spravedlností. („Ideály humanitní“). -V estetice podal originální návrhy, jak studovat básnická díla. („O studiu děl básnických“).14
„Masaryk chce užít teoretických výtěžků vědy vždy v otázkách, které přináší život. Rozum není k tomu, aby tvořil teoretické závěry, nýbrž aby organisoval celý život. To také ukazuje Masaryk celým svým životem: jako universitní profesor, jako politik, za války jako organizátor zahraničních osvobozovacích akcí, a konečně jako první president republiky Československé.15
