Předním zástupcem pozitivismu byl František Krejčí (1858-1934). Své pozitivistické zásady uplatnil důkladně a systematicky v psychologii a etice. Oboje postavil na ryze empirický a deduktivní základ.1 Za pravdivé poznání pokládal jen poznání vědecké. Poznání však nebuduje pouze na zkušenosti a faktech, jak tomu bylo zejména u francouzských pozitivistů, nýbrž především na logické dedukci. Vychází z všeobecných vět, z nichž vyvozuje jevy složitější, jež si pak ověřuje zkušeností. Tak získává nové poznatky, k nimž pouhá dedukce nevede.2
V psychologii založené na fysiologii zastává paralelismus (souběžnost) duševních a fyzických jevů, které na sebe navzájem nepůsobí. Psychické jevy pouze provází některé fyzické, ale podstata zůstává jedna (filosofický monismus).3
Pozitivistou je i v etice. Etické normy nejsou podle něho ani apriorního ani náboženského původu. Došlo se k nim cestou zkušenosti. Co bylo uznáno za příjemné a užitečné, to se pokládalo i za dobré.4
V etice tedy zakládá přirozenou morálku, již zbavuje všech metafyzických i náboženských předpokladů. S tou se však nespokojí, a jde dál k etice mravního citu. Aby člověk mohl mravně jednat, připouští Krejčí možnost ovládnout své přirozené pudy a rozhodnout se pro jednání motivované vyššími mravními ideály, připouští tedy jistou svobodu.5
Pozitivismus chce být filosofií na spolehlivých základech, na faktech, chce podat poznatky, které v logické jistotě nestojí za vědeckými fakty. Buduje názor na svět s vyloučením transcendentna. Z toho je vidět, že vychází výlučně ze smysly postřehnutelné zkušenosti. Vše ostatní je transcendentno, jež je smysly nepoznatelné. Transcendentno je oblastí náboženství, věcí víry v autoritu zjevení. Mezi rozumem a vírou je tedy rozpor. Tento rozpor se Krejčí snaží překonat filosofií, v níž nahrazuje dogmata víry hypotézami na základě vědeckých poznatků. V pozdějších dílech uznává jako jedinou činnost poznávací už jenom rozum.6
Transcendentno, nepoznatelno pokládá Krejčí za podstatu jsoucna a za božské. Jeho zbožštění jsoucna však není založeno na mystickém prožitku, nýbrž je konstrukcí jeho pozitivistického postoje, který zavrhuje zjevení a zaměňuje víru v osobní nesmrtelnost za víru v neustálý vývoj lidstva k lepšímu. Monistický pantheismus nepřekáží Krejčího pozitivistickému zaměření a proto jej přijímá.7
Krejčí cítí potřebu se povznést nad běžnou pozitivistickou filosofii, která se nezabývá transcendentnem, a přijímá transcendentno za podstatu jsoucna. Víru v osobní nesmrtelnost nahrazuje vírou ve vývoj lidstva ke stále větší mravnosti.8
Předností Krejčího pozitivismu a jeho metafyzického zaměření dál je to, že soustřeďuje veškerou energii na skutečno, na svět kolem nás a probouzí člověka k úsilí o jeho zvelebení, založeném na víře v pokrok lidstva. Krejčí je totiž jako Spencer vyznavačem evolucionismu a jeho systém bývá proto také označován jako vývojový pozitivismus.9
Krejčí byl největším šiřitelem pozitivismu u nás a získal si systematičností a jasností svého učení, svou důsledností a bojovností mnoho oddaných žáků a stoupenců.10
František Krejčí uplatňoval svá pozitivistická hlediska jednak ve spisech o psychologii a etice, jednak je aplikoval při kritickém hodnocení moderní filosofie. Nejdůležitější z těchto spisů jsou Psychologie (díl I. až VI., 1902-1926, Positivní Ethika (1922), Filosofie přítomnosti (1904), a Filosofie posledních let před válkou (1918) a Politika a mravnost (1932).11
