„Jan Amos Komenský (1592-1670) pobyl ve své vlasti kromě mládí jen několik málo let. Neustále doufaje v návrat do vlasti žil [jako exulant] v Polsku, v Anglii, ve Švédsku, v Sedmihradsku a v Holandsku. Byl ve službách různých pánů, avšak celým úsilím svého dlouhého a plodného života sloužil své Jednotě bratrské, svému národu a své vizi osvíceného míru náboženského i mezinárodního. Všechny jeho snahy výchovné, jazykově didaktické i politické směřovaly k témuž cíli, k vytvoření mírového křesťanského řádu lidí svobodných a vzdělaných.

Svým dílem pedagogickým přispěl Komenský k utváření nového věku evropského lidstva. Jako člověk prožívající duchovní obsah své doby a jako filosof spojoval v sobě dva světy: středověký svět hluboké náboženské víry a renesanční svět empirické přírodovědy.¹ Vzhledem k prudkým protikladům duchovosti a přírodního empirismu, mystičnosti a rozumovosti, jež se střetly v jeho osobnosti, označují někteří historici Komenského již za ducha barokního.

Roku 1642 setkal se Komenský s Descartem, avšak neporozuměl si s ním. Odmítl jeho skepsi ve zvláštním spisku stejně, jako odmítl sluncestřednou astronomii Koperníkovu. Naproti tomu ochotně přijal a důsledně rozvinoval Baconovu metodu indukce a soustavného pozorování přírody. Vyložil svou přírodní filosofii a noetiku ve spise Krátký výklad fysiky dle světla božího upravené (1633). Již název díla svědčí o úsilí Komenského o jednu jedinou pravdu, platnou vždy a všude. Komenský se nemohl smířiti s renesanční teorií dvojí pravdy, empirické pravdy lidského rozumu a pravdy zjevené, a pokoušel se o sloučení poznávacích principů přirozených a nadpřirozených.

Komenský uznává tři zdroje poznání: smysly, rozum a víru založenou na Písmu. Tyto zdroje poznání se doplňují a opravují, a to tak, že veškero poznání filosofické vyúsťuje v božím zjevení. Ve víře prý není nic, co dříve nebylo v rozumu.²

Velmi ostře se Komenský staví proti školské filosofii aristotelské, již označuje jako pohanskou. Odmítá dogmatičnost scholastického aristotelismu a žádá ve filosofii oproštění od autority.³

Vlastní filosofií Komenského je jeho pansofie, vševěda (Předchůdce vševědy, Londýn 1639). Idea pansofie je výronem renesanční žízně po vědění a Komenského touhy po harmonické vědní syntéze. [Pansofie má] uvésti v jednotu podle příčin a účinků všechny poznatky z přírody, poznatky z rozumu i poznatky ze zjevení. Tím ukáže se soulad všeho stvoření, z pansofie vyplyne panharmonie. Takové dokonalé poznání přinese také mír a jednotu všeho lidstva, neboť pansofické poznání, slučující víru a vědu, má nutně důsledky všenápravné.

Úsilím o jednotu vědění a víry chtěl Komenský skloubit noetické principy středověké a novověké. Byl to pokus velkolepý, ale filosofie jím byla u Komenského zkrácena. Je pochopitelné, že si Komenský s Descartem rozumět nemohl. Komenský, člověk hluboké středověké víry, který používá všech věd k tomu, aby přivedl své bratry k téže víře a zbožnosti, nemohl pochopit Descartovu racionální skepsi. Naproti tomu Descartes, moderní racionalistický skeptik, nechápal Komenského směšování zjevených pravd náboženských s přirozeným poznáním lidského rozumu. Proto u Descarta zvítězila filosofie.

Filosofické spisy J. A. Komenského jsou jednak rázu nábožensko-mystického, jednak se týkají myšlenek pansofických. Labyrint světa a ráj srdce (1623) je pesimistická filosofická alegorie, Hlubina bezpečnosti (Centrum securitatis, 1625) je ozvěnou mystických názorů Jakuba Böhma a myšlenek novoplatonských. Pokusem o sloučení renesanční filosofie, hlavně Campanelly a Bacona, s myšlením středověkým je Přehled fyziky opravené podle světla Božího (Physicae ad lumen divinum reformatae synopsis, 1633). Myšlenky vševědné jsou podány především ve spisech Předchůdce vševědy (Pansophiae prodromus, 1639) a Nárys vševědy (Pansophiae Diatyposis, 1643).“⁴