„Bolestný přechod od zanikající antiky ke světu křesťanské středověké Evropy nabyl na sklonku prvního tisíciletí zřetelného vyústění. Evropa přestává být mlhavým geografickým pojmem a tavicí kotel míšení antických, křesťanských a barbarských ingrediencí vydává konkrétní látku. Náš kontinent se ustavuje jako duchovně homogenní svět, který přes veškerou politickou roztříštěnost vykazuje mnohé shodné rysy. Jazykem evropských vzdělanců je ‚věčný‘ jazyk ‚věčných‘ pravd - latina a jazykové jednotě odpovídá jednota víry, církevní organizace, estetického vidění i filosofického rámce. Putujeme-li ze Skotska do Uher, stále zůstáváme na poli jedné a téže kultury.“1
„Pro scholastickou filosofii není nejzákladnější otázkou hledání pravdy. Pravda je dána zjevením Božím a rozvinuta prací církevních otců (patristikou). Úkolem scholastiky je tedy tuto poznanou skutečnost zevrubně vyložit, okomentovat, důsledně systemizovat, popřípadě zdůvodněně smiřovat pravdy víry a tradice s rozumovými vývody.
V rané fázi scholastiky vyvstává jako ústřední filosofický problém tzv. spor o univerzálie. Jde o konfrontaci protikladných názorů na platnost obecných pojmů (univerzálií).
Jeden proud přiznává obecnému vyšší formu reality, nežli náleží jednotlivému.
Pojem ‚pes‘ obsahuje více skutečnosti nežli jednotlivá fena Sany, neboť v obecném pojmu jsou jaksi zahrnuti všichni psy, feny i štěňata, kteří kdy byli, jsou a budou.
Tento směr nazýváme realismem (res = lat. věc; pojmenování se vztahuje k faktu, že realisté mají univerzálie za reálnější než konkrétní jsoucna; dnes bychom reprezentanty tohoto myšlení označili spíše za idealisty) a nese zjevné platonské rysy.“2
Podle opačného názoru jsou skutečné (tedy reálné) pouze jednotliviny (konkrétní fena Sany). „Obecné pojmy vznikají procesem abstrakce jako důsledek zkušenosti s jednotlivým a existují výhradně v naší mysli - jsou pouhými jmény (jméno = lat. nomen). V tomto případě mluvíme o nominalismu a jeho“ původ je aristotelský. „Význam nominalismu stoupá ve vrcholném a pozdním středověku a pojmový formalismus, jímž se vyznačuje, v sobě skrývá nejeden budoucí vývojový trend.“3
Čelný myslitel vrcholné scholastiky je Tomáš Akvinský „(1225-1275), který ve svých spisech (např. Suma teologická, Suma proti pohanům) zevrubně systematizoval soudobé křesťanské myšlení a položil je na pevný argumentační a pojmový základ. (Ve vztahu ke zmíněnému sporu o univerzálie jej lze označit za umírněného realistu.)4
