Hlavní stránka > Filosofie > Francouzské osvícenství

Francouzské osvícenství


François Marie Arouet známý jako Voltaire (1694–1778) záhy poznal a přijal nauku Newtonovu, kterou ve Francii rozšířil. Ve filosofii se připojil k Lockovi. V historii učil brát ohled na mravy a celkový stav společnosti. Vystoupil proti Leibnizově filosofickému optimismu.

Voltaire byl klasickým typem osvícence 18. století, k němuž vzhlížela celá pokroková Evropa s obdivem. Proslul nejen jako duchaplný dramatik, literární kritik a filosof, ale i jako historik. Historii vidí jako boj tmářství a osvěty, boj církve a státu. Píše tedy ne už dějiny králů, řízené prozřetelností Boží, ale dějiny ducha, dějiny rozumu.

V jeho době byla největší brzdou pokroku církev se svým dogmaty a pověrami. Proti ní Voltaire vášnivě útočil. Křesťanství ztotožňoval s barbarstvím, viděl v něm náhodný projev, nerozeznával skutečné kořeny, z nichž víra v nadpřirozené síly vyrůstala. Jeho kritika křesťanství byla v 18. století bojovným činem, který pomáhal otřást církevní autoritou.

Voltaire byl deistou. Soudil, že svět byl stvořen nějakou bytostí. Za nejlepší uctívání Boha měl službu druhým lidem, úsilí o dobro a spravedlnost. Taková koncepce, ačkoliv byla ještě náboženstvím, byla ovšem něco jiného než doktríny středověku.

Dlouhá desetiletí vedl boj proti pověře, nesnášenlivosti a fanatismu. Byl svědkem krutých procesů, které vedla církev proti jinověrcům. Ze všech sil se snažil oběti fanatismu zachránit, a  když se to nepodařilo, uspořádal kampaň za jejich rehabili­taci. Bojoval proti nesnášenlivosti vůbec.

Politika je podle Voltaira bezmocná vůči fanatismu. Jediný způsob, jak zabránit lidem upadat do absurdnosti a zloby, je – poučit je. Jako všichni osvícenci i Vol­taire věří i v tomto ohledu na rozum.


Jean Jacques Rousseau (1712–1778).

Jeho práce předznamenávají věk revolucí a přinášejí další přehodnocení lidského sebeporozumění.

Jestliže např. Hobbes soudí, že agresivní lidská přirozenost se ve společnosti polidšťuje ke kooperativnímu chování, Rousseau naopak zdůrazňuje deformující vlivy kultury i státu, které dobrý lidský základ kazí. Různé „osvěty“, společenská hierarchie a touha po majetku nezaloží přirozené lidské štěstí. To spočívá v prostotě, nevinnosti, chudobě – tedy ve vlastnostech a postojích, které ve společenském žebříčku hodnot nestojí právě vysoko.

Co dělat? Vrátit se k přirozenému přírodnímu stavu, k živočišnosti, k nezávis­losti, a tak obnovit původně pozitivní potenciál lidskosti. Proti deformujícím vlivům je ovšem třeba také aktivně vystupovat snahou o reformu společnosti podle přirozených potřeb a práv lidského nitra.

Základním nositelem těchto tendencí – silou, která může věci změnit – je lid, který ve vhodném okamžiku vystupuje jako jasnozřivá dějinná síla.

Rozdíly mezi lidmi jsou jednak přirozené (fyzické předpoklady, talent, stáří, pohlaví), jednak nepřirozené (majetek, privilegované společenské postavení). Ty druhé je třeba zrušit ve jménu rovnosti.

Legitimitu moci Rousseau spatřuje (podobně jako Locke) v souladu ovládaných s výkonem této moci. Rousseau ovšem neklade důraz na souhrn možností individua, ale na kolektiv – lid. Vůle jedince se ztrácí v kolektivní vůli, která je základním subjektem dění (zde mají kořeny myšlenky ústící do socialismu).

Rousseauova pedagogika v souladu s řečeným velí: nepřekážet dítěti, nevnucovat mu cizorodé prvky, upravit podmínky tak, aby mladý člověk mohl svobodně rozvíjet svou přirozenost. Rostliny lze jistě přinutit, aby rostly vodorovně, ale ponecháme-li jim volnost, porostou vzhůru.

Rousseau vytvořil intelektuální platformu, z níž vzešla bouře revolučních přeměn, a na druhé straně citlivostí přístupu k člověku výrazně ovlivnil vznik evropského romantismu.

Julien Offray de La Mettrie (1709–1751) je první z francouzských osvícenců, jenž přešel úplně k materialismu. Jenom, když je to, co nazýváme duší, hmotné, lze si vysvětlit, proč nás nadšení rozehřívá a proč horečka může zrychlit naše myšlenky. Počitek je vlastnost hmoty, stejně jako rozprostraněnost a pohyb. Skutečnou podstatu hmoty ovšem neznáme. Z věčných organických zárodků vznikají pod vlivem vnějších okolností různé životní tvary. Pud a potřeba jsou síly, jež pobízejí člověka kupředu, a bytosti bez potřeb nemohou mít ducha; člověk je nejvyšší bytost, protože má nejvíce potřeb.

Základní schopnost duševní, čití, připisuje tedy též rostlinám a dokonce veškeré hmotě, a tím činí předpoklad duše zbytečným, ba dokonce sporným.

V etice chce dát svému vyznávání osobní rozkoše charakter obecné prospěšnosti, nicméně rozkoš nechce obětovat, neboť považuje rozkoš, která společnosti neškodí, za mravně nezávadnou. Ovšem z jeho spisu o rozkoši vyplývá, že se stává na újmu společenského užitku hlavním cílem člověka.

Bohaté výsledky dosavadního vědeckého bádání zrovna volaly po tom, aby byly shrnuty. Bylo třeba zhodnotit dosavadní řád z hlediska rozumu. Tento úkol splnil „Racionální slovník věd, umění a řemesel“ – francouzská Encyklopedie. Spolupracovali na ní největší myslitelé doby. Vedle Voltaira a Rousseaua matematik a filosof D’Alembert, Diderot, Holbach, Helvétius, Turgot, Condillac, Montes­quieu… Encyklopedie vycházela po částech v letech 1751 – 1772 a neskrývaně propagovala racionalismus a materialismus. Její autoři byly proto vězněni a pronásledováni a Encyklopedie byla zakazována. Přesto pokračovalo vydávání a rozšiřování. Největší zásluhu na tom má Diderot. Diderot vyvíjel obdivuhodnou energii, aby vydávání Encyklopedie dovedl do konce. Pomáhala mu v tom víra ve vítězství pravdy a přesvědčení o nutnosti osvěty.

Encyklopedisté čerpali hodně z anglických empirických filosofů, hlavně z Locka a opírali se o veškeré dosavadní výsledky přírodních věd. Francouzský materialis­mus shrnut v Encyklopedii, vyhlásil boj proti metafyzice, proti církvi i proti politickým institucím své doby. Nebyl už záležitostí pouze úzkého kruhu vzdělanců, nýbrž pronikal do širokých vrstev měšťanské společnosti. Encyklopedie tak sehrála významnou roli v ideologické přípravě velkého společenského převratu.

Denis Diderot (1713–1784) popírá důrazně, že lze vysvětlit duševní život jako pouhý produkt vzájemného působení hmotných částic. Přemístění atomů nemů­že vzbudit vědomí. Vznik duševního života lze vysvětlit jen tehdy, jsou-li již na nižších stupních zárodky nebo dispozice, jež na vyšších stupních mohou být pokra­čující koncentrací rozvity k vědomému životu. Diderot přičítá celé přírodě cit­livost. Dále klade důraz na nesnáz, jak vysvětlit, že může jednotné vědomí vznik­nout z mnoha rozdílných duševních prvků. Neodpovídá na tuto otázku. Ale zdá se, že se zastává kontinuity tak energicky, jako by vlastně v přírodě nebylo opravdu oddělených prvků čili individuí. Vyslovil se také o nepřetržitém vývoji života na zemi.

Morální schopnost si člověk potenciálně přináší na svět již od přírody. Ta ale může být přivedena k úplné platnosti teprve zkušenostmi. Morálka se může přirozeně vyvinout jen v individuu a jejím nositelem je pouze individuum. Diderot zdůrazňuje autonomní princip morálky. Přitom jej přeceňuje a staví proti společnosti. Je také pod vlivem vypravování o ideálních poměrech u divochů a tím více zatracuje všechny společenské instituce, vidíce všude jen pověru a vládychtivost. Proti státnímu právu staví přirozené právo člověka a proti náboženské společnosti přirozenou morálku. Víru a náboženství zamítá jakožto škodlivé.

Paul Heinrich Dietrich baron von Holbach (1723–1789) je autorem hlavního soustavného díla ma­terialismu: Systém přírody. Podle Holbacha existuje jen hmota a to od věčnosti, avšak hmota není pasivní, aby potřebovala nějaké nadpřirozené bytosti, nýbrž projevuje se pohybem podle přesných přírodních zákonů. Z nich se dá vysvětlit vše. Theologické výklady jsou jen zbytky z dob, kdy si člověk nedovedl vysvětlit svět zákonitě, a vkládal proto všude jako příčinu duchy. Také život a vědomí vzniká kombinací elementů podle přírodních zákonů. O duši nevíme nic, leda že je nutně spojena s mozkem, jsouc jen jeho vlastností, a že podléhá též přírodním zákonům. Není tedy svobody vůle a nesmrtelnosti.

Myšlení nebo vědomí je tedy pouze pohyb hmotných částic, podobný jako při kvašení, výživě a růstu, jež rovněž nevidíme, na něž však usuzujeme z toho, co vidíme. Je jenom jediná věda, fyzika, tj. nauka o pohybu. Domněnka o dvojím druhu bytí, o duchovním a hmotném, je nejen neužitečná, ale i škodlivá. Je příznivá pověře a tudíž opět kněžské vládě. Již tzv. přirozené náboženství je nebezpečné; musí mít kult a již tím se lidé vydávají kněžskému násilí. Tvoření božských představ je plod temné politiky theologů – těchto fabricatures de la divinité (továrníkům božství)!

Mravním cílem je trvalé štěstí. Rozum však člověka učí, že není osamoceného štěstí, nýbrž že naše největší štěstí záleží v tom, můžeme-li je sdílet s druhými. Hodnota lidských činů vzniká tím, jak a pokud mohou podporovat účely společnosti. Holbach není stoupencem osvícenského absolutismu, ježto považuje násilnou vládu za škodlivou společnosti, neboť si nedává za úkol plnit společenské účely, ale udržet moc. Každé vládě byla ale svěřena moc k blahu celé společnosti.

Náboženství vyhlašuje Holbach otevřený boj. Prohlašuje se veřejně za atheistu. Pravda je jen jedna, a to pravda fyzická, každý spiritualismus je zbytečný a slouží jen theologům k uplatnění jejich moci nad lidmi. Bohy vymyslela lidská nevědomost a slabost, ale chytří kněží dovedli využíti této lidské slepoty ke své tyranii. Mezi náboženstvím přirozeným a zjeveným není žádný rozdíl. Připustíme-li jednou pojem božství, pak musíme připustit všechny jeho důsledky, jako kult atd.

Jak vtipně napsal F. X. Procházka: „V knize té jsou shrnuty všecky krajnosti na­uk empiristic­kých, jest to materialismu nejbujnější květ. Condillacův sensualis­mus, materialis­mus La Mettrieův, determinismus Diderotův, atheismus, egoismus – všecko je tam. A vysloveno jest to všude upřímně, bez poz­látka, dle jednotné me­thody – materia­listická soustava.“


Rozšiřování pokročilých názorů a popularizování filosofických myšlenek mělo vliv na pokrok vzdělanosti nejen ve Francii, nýbrž i v celé Evropě. Svobodomyslné názory ujaly se všude – u měšťanstva, šlechty i u panovnických dvorů. Francouz­ská revoluce, která vypukla několik let po vydání Encyklopedie, znamenala začátek nové etapy ve vývoji evropského myšlení. Náboženské myšlení bylo od základů otřeseno. Víra v rozum a ve schopnosti člověka se staly samozřejmostí.

  • < Filosofie