Hobbes je přesvědčen, že smyslové poznání je podmíněno rozdílností pohybů mimo nás. Klid nebo jednosměrný pohyb ve světě by nebyl vnímán. Neboť vnímat stále jedno a totéž rovná se nevnímat nic. Všechna změna záleží v pohybu. Tato zásada je bezprostředně zřejmá, zbavíme-li se všech předsudků, a nepotřebuje důkazu. K ní řadí Hobbes další, principy: zákon kauzality, princip setrvačnosti, tezi, že příčinou i účinkem pohybu je zase pohyb, a princip zachování hmoty. Všechny tyto podle Hobbese platné principy vysvětlují skutečnost jen tehdy, je-li ona pohybem a ona pohybem je. Celý Hobbesův systém se zabývá bytím jakožto pohybem. Na prvním místě stojí nauka o tělesech. Jde tu o geometrickou, mechanickou a fyzikální zákonitost pohybu. Nauka o člověku jedná o pohybech fyziologických a psychologických. Nauka o občanství jedná o pohybech čili vztazích v lidském společenství.¹

Pohyb je možný jen tam, kde je hmota. Veškera skutečnost je v pohybu a je tedy hmotná. Co není hmota, nemůže být zkoumáno vědou. To se týká všech otázek, které přesahují hranice světa. Už otázka hranic světa, ale hlavně jeho vzniku a konce se vědě vymyká. Tyto „prvotiny moudrosti“ vyhrazuje Hobbes ironicky theologům.²

Také poznání a vědomí vykládá jako pohyb. V kritice Descartových Meditací dokazuje, že již vnímání je pohybem v částečkách těla. Ale něco jiného tvrdí zase v De corpore: „Ze všech zjevů je právě ta věc, že něco se může státi zjevem, nejzázračnější“. Zde se staví vnímání mimo pohyb jako něco zázračného. Také vědomí je jen projevem pohybu v jednotlivých částech organického těla. Také cit a vůle jsou podmíněny pohybem. Kdyby nebylo změn, nebylo by ani citu ani vůle. Každý pohyb a každá představa, jimiž je podporován život organizmu, jsou libé. Opačné pohyby a představy jsou nelibé. Tak cit i vůle mají své kořeny v pudu sebezáchovy.³

Ale lidské sebezáchovné pudy na sebe narážejí. Je třeba je uvádět do patřičných mezí mocí státu. Bez státní organizace a moci by byl lidský život válkou všech proti všem. To by byl přírodní stav člověka. Klidná úvaha vede lidi k poznání, že přátelství je cennější než nepřátelství. Spojení a společenství dává všem větší výhody než válka. Tak dospívá člověk k mravnosti a ctnostem. Ale k praktickému uskutečnění těchto ctností je třeba silné státní moci. Stát vzniká buď tichým souhlasem, nebo smlouvou, jíž se všichni omezují ve prospěch celku a zavazují se k poslušnosti státní moci. Hobbes je teoretikem státního absolutismu. Suverénní vládce podle něho také rozhoduje všechny otázky náboženské a mravní. Především má rozhodnout způsob uctívání Boha. Určuje také, co je dobro a co je zlo. Základní principy etiky a politiky jsou tedy stanoveny libovolně z pouhé moci. Hobbes je předchůdcem osvícenského absolutismu 18. stol. Doufá, že osvícenost státní moci i všeho lidu neustále poroste.⁴