Nejsoustavněji a nejsamostatněji promyslil pozitivismus Josef Tvrdý (1877-1942).¹ Tvrdý je žákem Masarykovým, zdůrazňuje u Masaryka ne stránku nábožen­skou, nýbrž důraz na sociální vědu a filosofii humanitní demokracie. V tomto smyslu hájí Masaryka proti některým jeho interpretům, na př. Rádlovi. S Masary­kem nachází v idei humanitní velkolepou myšlenku sjednocující českou minulost s přítomností. Pozitivismus Tvrdého není tolik závislý na vědě jako u myslitelů předchozích. Ví, že někdo může být dobrým vědcem, a přitom nemusí být kritickým. Soudí, že právě přílišným zdůrazňováním vědeckosti se filosofii ublížilo. Jeho filosofie chce být sice stále ve styku s vědou, ale je si při tom plně vědoma, že přestupuje hranice vědy a neobává se ani pojmu metafysika. Přejímaje některé výz­načné prvky pozitivistického světového názoru, přetváří je dále velmi samostatně, a je to právě přetváření těchto základních prvků, jimiž překračuje úzké hranice pozitivismu, neopouštěje přitom jeho základnu. Je to pojem indukce v logice, pojem vývoje, který z přírodních věd rozšiřuje i do filosofie dějin a filosofie kultury a společnosti, ba i do metafysiky a pojem humanity.²

Vycházeje z noetického empirismu, poznává význam indukce, a to zvláště indukce neúplné, pro tvořivé možnosti lidského intelektu.³ Tím způsobem je tvořivost zachy­titelná logickou formou a není ponechána na pospas ani spekulativnímu apriorismu ani iracionalismu, neboť Tvrdý především propracovává pojem racio­nální indukce a racionálního empirismu. Obhajobou téže tvořivosti je obměněn i pojem vývoje. Z přírodovědy přejímá Tvrdý pojem emergentního vývoje, který znamená, že každý živočich, každý člověk, jako individuum, ale stejně i každá dějinná událost i každý jedinečný kulturní jev vzniká emergencí, t. j., že nevyplývá úplně ze svých podmínek, není v nich plně obsažen, nýbrž má i cosi nového, nepředvídaného, neobsaženého v podmínkách. V tomto pojmu vývoje je tedy to nové, že se předpokládá, že vznikají na každém novém stupni nové vlast­nosti, kterými se liší jevy, jež dosáhly vyššího stupně vývoje, od elementů objevených analýzou, které je skládají a které náleží nižšímu vývojovému stupni. Tyto vlast­nosti nejsou tedy jen pouhým výsledkem složek, nýbrž jsou něčím zcela novým, jako by se náhle vynořovaly. Tvrdý, který pokračuje v problematice Masarykově i tím, že se hodně zabývá filosofií dějin, nachází právě v pojmu emergentního vývoje prostředek jak vyložit i metodologicky poměr individuálních jevů v historii k obecné zákonitosti. Je tedy Tvrdého filosofie noeticky opřena o pojem racionální indukce, věcně pak o pojem emergentního vývoje a konečně je završena meta­fysikou, která je chápána jako výraz osobnosti především, jako syntéza souhrnu objektivní pravdy s pravdou subjektivní. Tuto syntézu označuje Tvrdý jako racionální intuici, a praví o ní „jest to tedy racionální intuice (intuice, která na základě našeho racionálního poznání tvoří celkovou syntézu), která hledí vystihnouti celkovou existenci unikající nám v ponenáhlu v iracionálno. Tato intuice jsouc soustředěním veškerého našeho poznání činí z lidí okamžiku osobnosti vyrovnávající se s celkem světovým a patřící na svět sub specie aeterni“. A tak nacházíme u Tvrdého velmi ucelený systém filosofický, i když jej musíme hledat roztroušený po mnoha dílech.⁴ Veliká škoda je, že již nemohl dokončit chystané dílo o humanitě. Víra v ní byla jeho vyznáním osobním, byla však zároveň i smys­lem národního bytí, i smyslem bytí všelidského, tedy právě onou velikou myšlenkou syntetizující, která je novodobou náhradou náboženství a zároveň novým náboženstvím.⁵

Tvrdý je vyvrcholením vývoje českého pozitivismu na poli systematické filo­sofie, ale zároveň i jeho překročením.⁶