V Markově evangeliu, u Pavla a Jana nehraje Marie žádnou úlohu. V evangeliích jsou místa, z nichž lze vyčíst, že přinejmenším dočasně svému synu nerozuměla a že on se cítil vůči ní cizí (Mk 3,21.31 dd; Jan 2,4; Lk 11,27 d; 14.26). Nicméně Matoušovo a Lukášovo vyprávění o zázračném narození Ježíšově vedlo brzy k tomu, že matce Páně byla prokazována vysoká pocta. V souvislosti s asketickým ideálem a bez zřetele na novozákonní místa, zmiňující se o Ježíšových sourozencích, vznikla víra, že Marie zůstala vždy pannou a bez hříchu.1 V obrazech matky s Ježíškem se spojuje křesťanská zbožnost s nejsilnějším něžným lidským citem.
Podle katolického učení je Marie korunou nejen všech svatých, nýbrž i andělů a vůbec všech stvořených bytostí. Proto jí náleží tomu odpovídající úcta. Není sice bohyní, ale jsou jí stále více přičítány přívlastky, které jsou analogické nebo stejné jako u Ježíše. Je bez hříchu a je prosta také hříchu dědičného. Dogma o Mariině neposkvrněném početí se netýká Ježíšova početí bez otce. Také se tímto dogmatem neříká, že Marie neměla lidského otce. Dogma o neposkvrněném početí říká, že Marie byla a zůstala z moci zvláštního Božího zázraku od počátku svého bytí uchráněna dědičného hříchu. Její manželství s Josefem je považováno za zdánlivé. Marie trpěla spolu s Kristem, když stála u jeho kříže. Mnohé malířské obrazy vyjadřují úchvatným způsobem pietu truchlící matky Marie nad jejím synem. Obecné učení, že po své smrti byla jako její syn vzata tělesně na nebesa, stalo se dogmatem r. 1950. Přímluva královny nebes, matky Boží, je považována za zvlášť účinnou. Ale lidová zbožnost v sobě obsahuje víc než dogmatické učení o Marii.
Nespočetným katolíkům je Marie ve skutečnosti bohyní. To je neustále vyjadřováno2 náboženskou básnickou tvorbou i malířským uměním. Ani Duch svatý, který je vždy jmenován současně s Otcem a Synem, nepožívá prakticky tak veliké úcty jako Marie. Duch svatý má spíše význam jako princip církevní autority a v tomto smyslu je ctěn. Vnitřně se s ním katolíci zabývají jen málo. Marie je naproti tomu středem katolické zbožnosti a myšlenky nejen jako do dějin patřící matka zakladatele křesťanství, nýbrž jako na věky v nebi trůnící Boží matka a prostřednice, která je současně v nejužším vztahu k přírodě, neustále nás obklopující a proto většině lidí mnohem bezprostředněji přítomné než jsou dějiny. Katoličtí věřící se několikrát za den modlí „Pozdravení andělské” jež zní takto: „Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s Tebou, požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života Tvého Ježíš. Svatá Maria, matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.” Mariině přímluvě bylo připsáno vítězství nad Turky u Lepanta r. 1571. V chrámě Santa Maria della Vittoria v Římě je malba, která představuje bitvu na Bílé Hoře r. 1620.3 Některé obrazy Marie jsou považovány za zázračné, a mají zvláštní význam pro lidovou zbožnost. K takovým obrazům se konají poutě.4
„Papež Jan Pavel II. nemá v úmyslu vyhlásit nové mariánské dogma. S odvoláním na vatikánského mluvčího Joaquína Navarra - Vallse to 19. srpna oznámila rakouská katolická tisková služba Kathpress.
Dále uvedla, že mluvčí reagoval na článek v nejnovějším vydání amerického časopisu Newsweek, podle něhož katolíci v mnoha zemích podepisují petici, aby církev vyhlásila nové dogma, jež by označilo Ježíšovu matku za ‚spoluvykupitelku lidstva.’
Již začátkem července napsal vatikánský oficiální list Osservatore Romano, že tento návrh po poradách odmítla mezinárodní teologická komise především z ekumenických důvodů. (ČTK)”5
