Tradiční chápání klade člověka i základní projevy jeho života (rodinu, morálku, společnost) do oblasti náboženské. Lidský právní a mravní řád se stejně jako přírodní zákony „odvozují od stejného božského zdroje. Přírodní filosofie otevřela rozumové spekulaci kosmos a přírodu, sofistika (sofia = moudrost) pak člověka a společnost.
Vyvstává otázka, zda společenské pořádky a modely lidského chování fungují na základě přirozenosti (jsou ‚objektivně‘ dány a člověk se už rodí vybaven určitou sumou pravd), nebo jsou lidským dílem, a tedy měnlivými konvencemi založenými dohodou či právem silnějšího.“1
„Sama praxe demokracie, kdy zákony nabývají platnosti hlasováním občanů, a jsou tedy pozorovatelně závislé na motivaci jejich vůlí, odporuje představě o posvátnosti původu práva.
Předložíme-li posvátno rozumové úvaze, ztrácí původní vysvětlovací a zakládací sílu a ustupuje ze své celistvosti. Na scénu se dostává skeptické pochybování, které ústí v popření jakékoli objektivní míry posuzování pravdy. Základním měřítkem lidského jednání se u sofistů stává úspěch a kvalita lidského života spočívá v tom, jak dalece se člověk dokáže prosadit v čistě světsky pojaté společenské praxi.
Sofisté nevytvořili žádnou ucelenou školu - mysleli a působili jako jednotlivci [...]. Společný je jim důraz na praktické pedagogické zřetele a kultivaci technik, které mohou přinášet konkrétní užitek, jako např. rétorika (umění řečnictví) či dialektika (technika argumentace).
Asi nejproslulejším reprezentantem tohoto duchovního proudu byl Prótagorás (481-411 př. n. l.) z Abdeéry, jemuž se přikládá slavný a pro sofisty příznačný výrok ‚člověk je mírou všech věcí‘.
Rozuměj - věci nabývají právě takového významu, jaký jim člověk udělí. Vzhledem k tomu, že lidí je mnoho a názory se zhusta různí, může dané tvrzení vést k bizarním závěrům.2
Je-li člověk mírou všech věcí, je [...] nasnadě začít přemýšlet o samotném přemýšlení, čímž se otevírá [...] prostor pro sebepoznávací aktivity.
Sofistika sama byla přechodným jevem, provázeným četnými výstřelky. Nesuďme ji však příliš přísně, následující vrcholné období řeckého myšlení je bez ní sotva představitelné.“3
