Hlavní stránka > Filosofie > Aristotelés

Aristotelés

Aristotelés (384-322 př. n. l.) „působil dvacet let na půdě Platónovy Akadémie a záhy se vůči svému učiteli kriticky vymezil. V jeho práci je smyslová zkušenost opět rehabilitována a podstatně vzrůstá důraz na konkrétní metody myslitelské práce. Své samostatné myšlení Aristotelés zúročil pedagogicky ve vlastní filosofické škole zvané Lykeion (lyceum). Šíře zájmů tohoto učence je vskutku ohromující. Zabývá se přírodou - Fyzika, O nebi, O vzniku a zániku, O duši; etikou - Etika Nikomachova; teorií společnosti - Politika; uměním - Poetika; metafyzickou spekulací - Metafyzika. A to zmiňujeme jen ty nejzákladnější spisy.

Nástrojem filosofova poznání je jazyk - Aristoteles proto věnuje jeho správnému užívání mimořádnou pozornost. Výsledkem tohoto usilování je první ucelený systém logiky (antika mluví o analytice) - tedy precizace jazyka za účelem dosahování přesných a jednoznačných formulací.“1

„Základním elementem této disciplíny je pojem - tedy slovo s jasně definovaným obsahovým polem. Pojmy mohou mít větší či menší obecnost - např. v řadě těleso - živočich - savec - pes - chrt - fena - Sany. Postupující mírou obecnosti lze formulovat deset základních pojmů (Aristotelés mluví o kategoriích), které jsou nadřazeny všem ostatním. Jedná se vlastně o deset určujících způsobů bytí (deset základních ontologických forem - ontologie = nauka o jsoucím).“2 „Jsou to:
 1. substance (podstata - věc sama)
 2. kvantita
 3. kvalita
 4. vztah
 5. kde
 6. kdy
 7. poloha
 8. habitus (to, co je získáno; např. během života)
 9. činnost
10. trpnost

Pojmy klademe ve větách a tvoříme úsudky a soudy, které nesou určité hodnocení skutečnosti.


Formou úsudku je například sylogismus. Sestává z obecné věty horní - ‚Všechny ryby žijí ve vodě‘, a speciální věty dolní - ‚Štika je ryba‘. To jsou předpoklady neboli premisy. Nyní máme možnost úsudek završit konkluzí neboli závěrem - ‚Štika žije ve vodě‘.


Kultivovaná práce s jazykem se aplikuje na smyslovou zkušenost, kdy vycházíme od jednotlivých pozorování a dospíváme k obecným závěrům (jedná se o tzv. indukci).“3


Např.:
Železo je těžší než voda.
Zlato je těžší než voda.
Stříbro je těžší než voda.
Měď je těžší než voda.
→Kovy jsou těžší než voda (což platí, dokud nebude objeven kov lehčí než voda).


Na poli metafyziky Aristotelés formuloval precizní techniku postupu od vnímatelného k nesmyslovému. Zavádí řadu nosných pojmů, které hluboce ovlivnily evropskou filosofickou tradici.

Základní dvojicí je možnost (dynamis) a uskutečnění (energeia). Dále přistupují pojmy, které tento základní vztah rozvádějí - látka (hýlé) a forma/tvar (morfé), substance/podstata (úsia) a akcident/případek (symbebékos).

Prozkoumejme věc blíže. Každá věc v sobě chová určitou sumu možností, uskutečňuje se tím, že je (alespoň některé) postupně realizuje. Přechod mezi stavem možnosti a uskutečnění se nazývá pohyb a je bytostně spjat s časem.


Lidský zárodek je suma možností - talentů, vloh, dispozic, které se budou v průběhu času uskutečňovat.“4 Uskuteční-li se ovšem jedna z možností, popírají se zároveň mnohé možnosti jiné. „Možností je mnoho, a realizuje-li se kterákoli z nich, neguje alespoň pro přítomnou chvíli ostatní

Sklenice je prázdná - její skutečnost je nyní taková. Zároveň je zde ovšem možnost naplnit ji - což v příštím okamžiku můžeme udělat. Prázdná a plná současně ovšem být nemůže.


Věc vždy nějak je a zároveň pro ni platí možnost být jinak. Věci se tedy proměňují ustavičnou dynamickou oscilací mezi tím, jak právě jsou a jak mohou být jinak - podle možností v nich obsažených.

Máme-li tento základ aplikovat na zbývající čtyři pojmy, budeme postupovat následovně: Petr je relativně stálý celek, který se různě projevuje a mění. Přes veškeré změny [...] ovšem stále zůstává Petrem. Petr je substance - relativně stálý základ všech změn - je sumou možností, které mohou nastat - a veškeré změny mají případkovou povahu a jsou uskutečňováním některých ze zmíněných možností.

Petr vykazuje podstatné znaky podobnosti s jinými bytostmi - on i ony jsou lidé. Sdílejí společnou formu. Kde se lidé (včetně Petra) vzali? Forma člověk“ se prolnula s látkou„ a výslednicí tohoto skloubení je konkrétní (z lat. concréscó - srůstám) bytost složená z látky a formy.“5


Proces si lze představit například jako odlévání sochy z bronzu


„Stručně shrnuto platí následující schéma: látka v sobě zahrnuje možnost všeho [Opravdu všeho?], forma je realizační, uskutečňující silou, která uvolňuje možnosti obsažené v látce. Prostoupením těchto dvou principů vyvstává konkrétní substance (věc, živočich, rostlina, socha, stůl, pták, pes), která je formou stísněna do určité sumy možností, jimiž se případkově realizuje.“ Člověk realizuje jen ty možnosti, které mu náležejí, pták nebo pes mají řadu možností shodných, ale také řadu specifických, pták na rozdíl od psa létá. „Formy se svou povahou blíží platónským idejím.“6

Čistou látku Aristotelés chápe jako neomezenou potencionalitu. Čistou formu jako ryzí skutečnost, formu forem, která již není látkou ničeho dalšího. Čistá forma „je aristotelský bůh, který je nehybný (víme, že pohyb je přechod od možnosti ke skutečnosti a bůh je naráz skutečný), ale vším pohybuje jako zdroj všech forem (mluví se o tzv. prvním hybateli).

Ve svých etických a politických úvahách Aristotelés klade důraz na ‚střední cestu‘ - na vyhýbání se krajnostem. Ústřední roli zde sehrává pojem - sofrosyné - smysl pro míru, soudná uměřenost. Ideál lidského života není spatřován v plném odstupu od světa, ale ve vyrovnání mezních stavů směrem k blažené a nezávislé harmonii.“7

„Platón ukazuje za hranice světa, Aristotelés zůstává v jeho mezích a nesmyslového se spíše lehce dotýká. Právě tato ‚střízlivost‘, která netíhne k idejím, ale ke konkrétnímu světu věcí, mu umožňuje vytvořit první systematickou filosofii v dějinách. Její životnost prověří následující staletí.“8

  • < Filosofie
  • Vrcholná řecká filosofie
  • Sókratés
  • Platón
  • Aristotelés