Hlavní stránka > Věda> Filosofie > Antická filosofie >

Antická filosofie

Parmenidés

Zamýšlí se nad logickým soudem „něco jest“ a poznává, že tento soud označuje trvání, stálost, neměnnost toho, co jest. O tom, co se proměňuje, co pomíjí, nemůžeme říkat, že „jest“. Také svět „jest“ tehdy, je-li neproměnný, věčný, statický. Ale svět, jak jej vnímáme a pozorujeme smysly, je neustálá změna, pohyb a nestálost. O tomto smysly poznávaném světě nemůžeme říkat, že „jest“. Je to jen zdání. Skutečná existence je za světem smyslů a proměny. Rozumové poznání proniká skrze mnohost, změnu a pohyb smyslového světa k poslední jednotě, k neproměnnému a věčnému, pravému jsoucnu. Pravý existující svět je ten, který poznáváme rozumovým pojmem, nikoliv ten, který vnímáme smysly. Pravé bytí, o němž Parmenidés mluví, je ve skutečnosti pojmová veličina získaná abstrakcí od všeho individuálního, konkrétního dění ve světě a od všech rozdílů a proměn, které zkušenostně poznáváme. Je to jen pojem, ale Parmenidés právě tento obecný, vše v sobě zahrnující pojem považuje za pravé bytí.

To je základ a omyl veškerého platónského idealismu, který je ve středověku nazýván „realismem“, i Hegelova ontologického idealismu, který na rozdíl od Parmenida chápe věčný pojem vývojově, dialekticky. Zde je také základ ontologického důkazu Anselma z Canterbury dokazujícího existenci Boha z rozumového pojmu Boha. Je tu i základ veškeré metafysiky, pokud hledá za viditelnými a empiricky zjistitelnými fakty nějakou neviditelnou a nezničitelnou substanci, i dualismu smyslů a rozumu.¹



  1. TRTÍK, Z. Dějinně - filosofické pozadí theologie, s. 11, 12
  • Antická filosofie
  • Novověká filosofie
  • Odkazy