Hlavní stránka > Filosofie > Renesanční filosofie >

Renesanční filosofie

Vznik politického myšlení v renesanci

„Slovo renesance se [...] překládá jako znovuzrození a je chápáno ve smyslu návratu k pozemskému životu a ke kráse“ smyslového „užívání života. [...] Ucelený středověký kosmos krystalických dogmat a neměnných hierarchií se začíná rozpadat a s ním celá soustava hodnot, která rámovala existenci středověkého Evropana. Důsledkem je hluboká kulturní i společenská krize, z níž se po krutých střetech a zmatcích rodí novověký svět.

Na vznik [...] renesance má vliv celá řada faktorů - počínaje životním stylem bohatých italských“ měst, „přes objevné plavby, které zásadně proměnily geografické představy, a vědecké objevy ve sféře astronomie, až k růstu váhy a významu státu. Jednota výkladu světa se začíná štěpit. Reformace ukončuje výsadní vládu katolické církve, na scénu se derou národní jazyky, které naznačují budoucí ústup ‚věčného‘ jazyka -‚věčných‘ pravd - tedy latiny.“1

„Filosofie, která ve scholastice smiřovala pravdy víry s rozumovými náhledy, komentovala zjevné a upřesňovala dané, se ocitá v zásadně nové situaci. Osvobozuje se z theologických vazeb a zmatena vlastní svobodou uchyluje se ke stupňovanému zájmu o antické umění v jeho původní, středověkem nepoznamenané podobě. Ale dějiny se neopakují a evropský rozum se záhy vydá na novou cestu, která opět hledá ve světě rozkolísaných hodnot možnosti uspořádání a smysluplného života.“2

„Jednou z mnoha výslednic renesančního kolísavého pohybu je vznik prvních forem moderního politického myšlení.

Ve středověku jsou politické spekulace podvázány přesvědčením, že jednotlivé sociální vrstvy i jejich vzájemný vztah mají metafyzický původ a korespondují s Božím plánem. Společnost je trojčlenná a sestává z těch, kdo se modlí (kněží), z těch, kdo zajišťují bezpečnost (šlechta, světská moc), a z těch, kteří pracují (rolníci, lid). Tento stav je neměnný. Dobrý vládce (král) pečuje o mír a má poslouchat církev, neboť těžiště lidského usilování není na tomto světě. Stát ustupuje nebi, dějiny plánu spásy.

Renesance znovu otevírá kapitolu vztahů člověka a společnosti.“3


Niccolo Machiavelli

„Florenťan Niccolo Machiavelli (1469-1527) vytvořil v knize Vladař radikálně odlišnou vizi. Základní hodnotou, k níž je třeba upínat veškerou pozornost a jíž je nutno obětovat i soukromé zájmy, se stává stát (jako svého druhu pozemské ‚božstvo‘). Stupňované moci státu se podřizuje vše - i morálka. Logika moci je povznesena nad běžné etické normy a jediným kritériem vládcova činění je jeho politický úspěch nebo neúspěch - tedy vzestup či pokles významu státu. Jeho pokles lze považovat za zlo, jeho vzestup za dobro, byť by byl dosažen zcela amorální politikou.

Ve vztazích mezi státy neplatí už ani náznak morálky - jen holá moc.

Machiavelliho koncept tedy odtrhuje etiku od politiky. V dalším vývoji (ostatně dodnes) nachází stejně vášnivé vyznavače jako odpůrce.“4


Thomas Hobbes

„Mezi vlivné renesanční politické myslitele náleží rovněž Thomas Hobbes (1588-1679). Z jeho prací uveďme např. O lidské přirozenosti nebo Leviathan.

Hobbes provedl ve svém uvažování o vztahu člověka a státu další velmi radikální krok. Hypoteticky konstruuje obraz člověka před vznikem státního mechanismu a spekulativně vykresluje původní lidskou přirozenost. Ta je podle něj kořistná, egoistická až dravčí, a v ‚přírodním‘, předspolečenském stadiu lidství tudíž vládne válka všech proti všem. Jedna věc však je něco ukořistit, jiná pak kořist uchovat ve vlastnictví - proto vzniká potřeba moci, která bude střežit určitá pravidla chování a trestat jejich porušení - stát. Člověk postupuje státní moci část své svobody a ta mu na základě učiněné smlouvy vymezí normy, v nichž je třeba setrvávat. Moc státu určuje, co je dobré, co je zlé, co lze považovat za náboženství, co za pověru... Lidská bytost může volit jen mezi stavem naprosté anarchie či podřízením naprosté svrchovanosti státu.“5

„Mravnost tedy není člověku nijak vrozena - získává ji až skrze společenskou zkušenost. Společnost a její organizace není součástí Božího řádu, ale praktickým účelovým nástrojem kultivace lidského soužití - tedy lidským vynálezem.

Otázka vztahu člověka a státu se zde otevírá zcela nově, a přestože Hobbes zjevně straní moci, je jeho myšlení mocným zdrojem zpochybňování dosavadních konceptů (lidé si přece jsou před vznikem společnosti rovni - odkud se tedy bere legitimita privilegovaných?) a povzbuzením pro koncepty ještě radikálnější.“6


  1. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 181
  2. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 181, 182
  3. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 182
  4. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 182, 183
  5. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 183, 184
  6. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 184
  • < Filosofie
  • Odkazy