Hlavní stránka > Filosofie > Osvícenská filosofie >

Osvícenská filosofie

Typické znaky osvícenství

„Osvícenství je doba vítězného tažení rozumu. Rozum má sebevědomý cíl: chce nezúčastněně, neosobně a nadčasově posuzovat svět i lidské aktivity. Chce dospívat k obecně platným objektivním pravdám, podle nichž lze optimalizovat směřování člověka i jeho společenské kontexty.“1

Osvícenství se vyznačuje jistými místními zvláštnostmi. Především to jsou anglický empirismus a francouzské osvícenství.

„Z ducha osvícenství vyrůstá také velkolepé filosofické dílo Immanuela Kanta, které ovšem svým významem a vyzněním danou periodu překračuje“, proto mu bude věnován zvláštní oddíl.2


Anglický empirismus

„Pro anglickou tradici je typický postoj, který odmítá přílišnou spekulaci a raději se opakovaně vrací k bezprostřední zkušenosti jako k základní zpětné vazbě rozumného vědění. Tento postoj pevně tkví ve světě smyslů, a jeho ambice jsou tudíž vztahovány především k praxi, Mluvíme o empirismu (empirie = zkušenost).

Z reprezentantů anglického empirismu věnujme pozornost Johnu Lockovi (1632-1704) a Davidovi Humeovi (1711-1776).

John Locke patří - mimo jiné - k ústředním novověkým teoretikům společnosti (z děl jmenujme Listy o snášenlivosti). Položme si otázku: ‚Kdy je výkon moci ve společnosti legitimní?‘ Odpověď vyrůstající z tradičního konceptu bude znít - tehdy, je-li vládce k panování oprávněn vyvolením (z Boží vůle) či ‚krví‘ (aristokratickým původem [...]). V obou případech (ostatně často spjatých) jde o zdůvodnění, které nijak nebere ohled na předmět výkonu moci - totiž na ovládané. Pokud tento koncept začíná být nevěrohodný, vyvstává otázka legitimity moci s plnou naléhavostí.“3

„Osvícenství přichází s novou odpovědí (známe ji, pravda, již z klasického Řecka): vláda je legitimní, vládne-li se souhlasem ovládaných. Jedině ten jí může poskytnout mandát.

Moc má být tedy volena lidem a navíc kontrolována rozdělením na moc výkonnou, zákonodárnou a nezávislou soudní, aby nedošlo k přílišné kumulaci pravomocí, která vždy hrozí překloněním k tyranii.

Co má takto zdůvodněná a omezená moc zajišťovat? Jejím úkolem je na jedné straně zabránit anarchii a na straně druhé zaručit pole možností jedince - individua, které by mělo mít prostor (v rámci daných zákonů) realizovat své chtění a zájmy.

Jde o koncept ‚slabého státu‘, který ponechává jedinci značnou vůli a autonomii.

Lockovo myšlení se stalo základním kamenem evropského politického liberalismu (liber = svobodný).


David Hume přispěl ve spletitém příběhu evropské filosofie především buřičským zpochybňováním zdánlivě samozřejmých východisek a vztahů. (Z jeho prací připomeňme Pojednání o lidské přirozenosti.)“4

„Například pojem ‚substance‘. Běžná představa, že substance je to, co zbude, odejmu-li z vnímané věci všechny imprese - tedy smyslově vnímatelné kvality, je dle Humea neudržitelná. Odejmeme-li vnímatelné kvality (barvy, vůně, zvuky, hladkost, drsnost atd.), nezbude nic. Jsem-li přesto nucen myslit něco, co tyto kvality nese [...], pak je to nejspíš sklon mého uvažování, které má tendenci vztahovat ony kvality ke společnému nositeli.“5

„Zpochybníme-li takto pojem substance - z čeho tedy sestává svět? Svět je pouze plynutí dojmů v mé mysli [?], soubor představ, uplývání fenoménů ve vědomí [?].

Podobně zarputile lidé předpokládají vztah příčiny a následku. Věc ovšem není tak jistá, jak se zdá. Dá se spíše říci, že dva jevy za sebou následují v čase (zajde slunce a ochladí se), ale jejich příčinná vazba je jen můj nejistý předpoklad. Pokud má představa zásadnější stálost, pokud dochází k opakovaným následnostem (zajde-li slunce, vždy se ochladí), teprve tehdy mohu uvažovat o pravděpodobné příčinné spjatosti.

Hume tedy vyzívá ke kritickému zkoumání stereotypů myšlení.“6


Francouzské osvícenství

„Nejvlivnějším představitelem francouzského osvícenství je Jean Jacques Rousseau (1712-1778).

Jeho práce (Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi, Společenská smlouva, Emil čili o výchově) předznamenávají věk revolucí a přinášejí další přehodnocení lidského sebeporozumění.“7

„Jestliže např. Hobbes soudí, že agresivní lidská přirozenost se ve společnosti ‚polidšťuje‘ ke kooperativnímu chování, Rousseau naopak zdůrazňuje deformující vlivy kultury i státu, které ‚dobrou‘ lidskou esenci kazí. Různé ‚osvěty‘, společenská hierarchie, touha po majetku nezaloží přirozené lidské štěstí. To spočívá v prostotě, nevinnosti, chudobě - tedy ve vlastnostech a postojích, které ve společenském žebříčku hodnot nestojí právě vysoko.

Co dělat? Vrátit se k přirozenému přírodnímu stavu, k animalitě, k nezávislosti (zde je jeden z hlavních zdrojů důvěrně známého kultu ušlechtilého divocha), a tak obnovit původně pozitivní potenciál lidskosti. Proti deformujícím vlivům je ovšem třeba také aktivně vystupovat snahou o reformu společnosti podle přirozených potřeb a práv lidského nitra.

Základním nositelem těchto tendencí - silou, která může věci změnit - je lid, který ve vhodném okamžiku vystupuje jako jasnozřivá dějinná síla.

Rozdíly mezi lidmi jsou jednak přirozené (fyzické předpoklady, talent, stáří, pohlaví), jednak nepřirozené (majetek, privilegované společenské postavení). Ty druhé je třeba zrušit ve jménu rovnosti.“8

„Legitimitu moci Rousseau spatřuje (podobně jako Locke) v souladu ovládaných s výkonem této moci. Rousseau ovšem neklade důraz na pole možností individua, ale na kolektivitu - lid. Vůle jedince se ztrácí v kolektivní vůli, která je základním subjektem dění. (Zde mají kořeny trendy ústící v socialismu.)“9

„Ve spise Emil čili o výchově Rousseau formuluje své názory na výchovu. Jeho pedagogika - v souladu s řečeným - velí: nepřekážet dítěti, nevnucovat mu cizorodé prvky, upravit podmínky tak, aby mladý člověk mohl svobodně rozvíjet svou přirozenost. Rostliny lze jistě přinutit, aby rostly vodorovně, ale ponecháme-li jim volnost, porostou vzhůru.

Rousseau vytvořil intelektuální platformu, z níž vzešla bouře revolučních přeměn, a na druhé straně citlivostí přístupu k člověku výrazně ovlivnil vznik evropského romantismu.“10


  1. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 187
  2. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 188
  3. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 188
  4. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 189
  5. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 189, 190
  6. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 190
  7. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 190
  8. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 191
  9. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 191, 192
  10. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 192
  • < Filosofie
  • Odkazy