Hlavní stránka > Filosofie > Německý idealismus a materialismus 19. století >

Německý idealismus a materialismus 19. století

J. G. Fichte

J. G. Fichte zastává názor, který nazýváme subjektivní idealismus. Možnost prohloubení poznání spočívá v rozpoznávání nekonečných možností, kterým vládne člověk v hloubce sebe sama. Je třeba sestoupit k těmto niterným zdrojům, abychom pochopili, že žádné ‚ne-já‘ není. Vnější svět má spíš povahu nároku, který ‚já‘ klade na sebe samé, aby mělo motivaci ke stupňování a růstu.“1

F. W. Schelling

F. W. Schelling dává naopak důraz na vnější svět - na přírodu, živoucí prasílu, které je vlastní ustavičná činnost. Duch je vlastně procesem sebeuvědo­mování přírody, jež tak přichází sama k sobě.

Člověk je jednak součástí slepého přírodního dění, jednak se z něj individuál­ním vědomím vyděluje. Je třeba ve vlastním sebeuvědomění hledat spojení s tím, z čeho vyšlo - tedy překonat izolovanost ‚já‘. Propracovat se k hlubinám vlastního původu, zahlédnout svou sounáležitost se vším a tím se stát uvědoměním celku.

Tyto postoje silně ovlivnily dobové romantické myšlení ve vědě i v umění.“2

G. W. Hegel

„Nejvlivnějším představitelem idealismu je ovšem G. W. Hegel (1770-1831).

(Z významných prací připomeňme alespoň spisy Logika jako věda či Fenomenologie ducha.)“

Hegelova dialektická metoda "chápe pohyb světa (i myšlení) jako konflikt dvou protikladů, z jejichž napětí vyrůstá třetí člen, který je zahrnuje a překonává. Mluví se o tezi, antitezi a syntezi.“3

„Vývoj ducha probíhá dialekticky ve třech stupních. V prvním stadiu je světový duch (základní princip světa) ve stavu bytí o sobě, zkoumá své vlastní formy. Filosofická disciplína analyzující tento stav se nazývá logika. Ve druhé etapě se duch ocitá v procesu zvnějšnění (jinobytí) - promítá se do přírody, prostoru, času. Toto stadium studuje filosofie přírody. Ve třetí a závěrečné fázi provádí duch návrat k sobě samému, ocitá se v bytí o sobě a pro sebe (probírá se k sobě). Tuto fázi postihuje filosofie ducha.“4

„Filosofii chápe Hegel jako vůbec nejvyšší rozumovou disciplínu, neboť i když uznává všechny tři formy, jimiž se lidství snaží dosahovat vyšších met - tedy náboženství, umění a filosofii, jen filosofii podle něj náleží možnost adekvátně postihovat pohyb ducha, protože dialektické myšlení tomuto pohybu odpovídá.

Velkou pozornost věnuje Hegel dějinám. Smysl ani hodnotu nemá individuální existence, nýbrž začlenění a podřízení sebe sama nadosobním dějinným silám, jimiž se projevuje světový duch v procesu sebeprobuzení. Tyto síly mají různorodou povahu, ale jejich nejvlastnějším výrazem je stát.

Nejedná jednotlivec - jedná duch skrze jednotlivce jako svůj nástroj. Velké historické osobnosti (Napoleon) rostou tím, že citlivě chápou požadavky dějinných mocí (ducha doby) a slouží jim. Ve chvíli, kdy se domnívají, že jejich jednání pramení z nich samých, že běží o jejich vlastní zásluhu, ztrácejí zmíněnou citlivost a jsou dějinami zavrženy.“5

„Individua, národy i celé epochy jsou jen stadia, jimiž se ubírá světodějný proces na své cestě zákonitého sebeprozření.“6

„Ve značně pozměněné podobě přejal tyto motivy nejvlivnější myslitel německého materialismu - Karel Marx.“7

Karel Marx

„Karel Marx (1818-1883) náleží dozajista k nejpůsobivějším a nejkontrover­znějším filosofickým zjevům novověku. (Z Marxova rozsáhlého díla jmenujme Ekonomicko-filosofické rukopisyKapitál.)

Základní inspirací Marxova systému je nepochybně zmíněná hegeliánská dialektika, k níž se druží vliv francouzských revolučních teorií a staršího německého materialismu. (Materialismus spatřuje základ všeho v nevědomém pohybu hmoty - materie, v níž se na určitém stupni vývoje utváří vědomí.) Lze konstatovat, že Marx přejímá Hegelovu metodu, ale naplňuje ji odlišným obsahem.

Neexistuje nic absolutního - je pouze proces nepřetržitého vznikání a zanikání, který se děje jakoby ve spirále. Občas vývoj dochází ke stupni, na němž už se jednou ocitl, nyní ale jde o vyšší úroveň téhož. Vývoj se děje ve skocích, revolučně, katastroficky - v rámci určité etapy dynamicky narůstají rozpory tak dlouho, až tlak kvantity vyvolá kvalitativní zlom. Mluvíme o dialektickém materialismu.“8

„Marx neaplikoval dialektický materialismus jen na pohyb hmoty - což je dosti krajní a vzdálený pojem, ale také na život společnosti v dějinách, na které pohlíží jako na ustavičné zápolení antagonistických (nesmiřitelně protikladných) skupin, zvaných třídy.

Třídy se utvářejí podle vztahu a přístupu ke společenskému bohatství. Ovládaní a vykořisťovaní, kteří jsou odsouzeni k asymetrickému postavení a kterým vládnoucí a vykořisťující odnímají výsledky jejich práce, usilují o proměnu společenských řádů. Panující - vykořisťující třída pochopitelně veškerým změnám brání. Rozpory se stupňují - kvantita přechází v kvalitu - a nastává výbuch revoluce, bořící zastaralé a neadekvátní uspořádání - přichází nová etapa.

Celé dějiny jsou pro Marxe jen střídáním podob třídního boje. Dějinný pohyb má však optimistické vyústění: poslední - proletářská - revoluce smete fázi kapitalismu a nastolí zespolečenštěním zdrojů bohatství (výrobních prostředků) a odstraněním soukromého vlastnictví stav, v němž budou rozpory definitivně překonány, třídy zaniknou a s nimi také kořen historického zla.

Zde Marx materialista poněkud ustupuje Marxovi ideálních vizí zbarvených utopicky.

Důraz na tyto motivy marxistického učení spolu s podstatným zjednodušením celé vize přinesly modernímu světu nejedno překvapení v podobě totalitárních sociálních experimentů.“9


  1. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 196, 197
  2. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 197
  3. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 197
  4. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 197, 198
  5. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 198
  6. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 198, 199
  7. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 199
  8. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 199
  9. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 200
  • < Filosofie
  • Odkazy