Hlavní stránka > Filosofie > Nedávná a současná filosofie >

Nedávná a současná filosofie

Fenomenologie

„K základním filosofickým počinům 20. stol. náleží vznik fenomenologie, jejíž význam spočívá v precizní metodické kultivaci myšlenkových postupů. Zakladatelem fenomenologie je německy píšící prostějovský rodák Edmund Husserl (1859-1938). (Ze základních děl jmenujme Karteziánské meditaceKrize evropských věd a transcendentální fenomenologie.)

Husserl radikalizuje karteziánskou pochybnost o čemkoli, co existuje mimo ‚já‘. Na počátku filosofování je třeba zbavit se nevysloveného předpokladu o existenci světa, neboť představa světa je vždy konkrétní, a tedy zavádějící myšlení do ‚zděděných‘ předporozuměných postojů.“1

„Svět jaksi ‚uzávorkujeme‘ (mluví se o fenomenologické redukci), tedy odhlédneme - v rámci možností - od jeho existence. Po zmíněném uzávorkování zbývá ‚čisté‘ vědomí a my můžeme zkoumat, jak se ustavují jeho názory, zkušenosti, představy a hodnocení ve sféře vlastního vzniku. Vše, co máme ve vědomí, jsou jevy - fenomény (odtud fenomenologie), naším úkolem je, co možná nejpoctivěji, analyzovat jejich utváření. Stručně řečeno - zkoumáme zkušenost v jejím nejvlastnějším podkladu.“2

„Neuvěřitelná intelektuální poctivost, která se vzdává všech pohodlných vysvětlení a vše zdánlivě samozřejmé a prověřené opakovaně podrobuje tázání, je základním rysem Husserlova přístupu a fenomenologie vůbec.“3


Existencialismus

V pojetí člověka lze ve filosofii spatřovat dvě základní tendence. „První nachází v lidské bytosti nějaké pevné jádro - esenci, která nepodléhá časovým změnám a opakovaně v nitru probouzí volání po nadosobním přesahu. (To je příznačné pro Platonovo myšlení, křesťanství apod.) Nebo takto dáno nic není, člověk nejprve je - existuje jako bytost neuzavřená, která je sama pro sebe problémem a snaží se tuto situaci řešit různými konstrukcemi sebe samé. Prvotní je sama existence, esence přistupuje jako její rozumové zdůvodnění.


Nejprve ‚jsem‘ nevěda proč a teprve v napětí této otázky volím si různé varianty sebevysvětlení - křesťanství, marxismus, liberalismus, nietzscheánství... jako scénáře života.4


Existencialismus se zaměřuje „na jednotlivce v konkrétní situaci, na úzkost bytosti, která ztratila samozřejmost náležení někam, která prožívá vlastní osamělost v odcizeném světě, směřujícím odnikud nikam. Není žádný zřejmý smysl. ‚Já‘ je izolováno v sobě a z této izolace nelze vykročit. Svět je řada nezvratitelně izolovaných jedinců, kteří se stále snaží dávat smysluplnost něčemu, co žádný smysl nemá, neboť vše kolem je absurdní. V tom spočívá tragika lidského údělu.“5

„Podněty k existenciálnímu zakoušení světa lze najít už v 19. stol. - hlavně v díle dánského myslitele Sörena Kierkegaarda, ale plně se rozvinulo teprve ve století dvacátém.

K významným existencialistickým myslitelům řadíme Němce Karla Jasperse, Francouze Jeana Paula Sartra aj. Některými východisky své práce spadá do existencialismu také německý filosof Martin Heidegger, který ovšem posléze daný rámec přesahuje.

Karl Jaspers (1883-1969), (spis Filosofie) spatřuje chybnost dosavadního uvažování v pokusech pojmout bytí prostřednictvím určité kategorie - jako je hmota, energie, duch atd. - kdy se určité bytí povyšuje na bytí vůbec. Ale bytí nelze uchopit - je obemykající a nezpředmětitelné jako horizont. Člověk se snaží tento horizont obsáhnout a právě srážkou s nemožností uskutečnění takové operace vzniká zážitek doteku přesahu, doteku věčnosti.“6


„Francouzský vklad německé inspirace radikalizuje směrem k zážitku totální absurdity světa i života. Lidský záměr je opakovaně devastován hroucením ideálů, ideologií i nemožností komunikace vůbec (včetně lásky).“7

J. P. Sartre spatřuje člověka jako odsouzence ke svobodě ustavičné volby, přičemž k dané volbě nemá lidská bytost jakékoli pevné předpoklady. Přesto nese plnou odpovědnost.

‚Já‘ se ocitá ve světě, aniž to chtělo, aniž to volilo, aniž chápe svou roli, přesto je nuceno situaci řešit, rozhodovat se, jednat. Velikostí člověka je unést vědomí této absurdity světa, říci své jasné ‚ne‘ všemu absurdnímu, ač si je vědom, že jeho počínání je tragicky marné.

Člověk se tak opakovaně tvoří ‚z ničeho‘ a znovu a znovu vyvstává jako rozhodnutí, které - přestože nikam perspektivně nevede - je rozhodnutím důstojným. Seberealizace člověka se děje ve svobodném projektu.


Martin Heidegger (1889-1976) (hlavní dílo Bytí a čas) přináší myšlenku, že bytí člověka nelze chápat jako předmět, ale jako výkon záměrných aktů - je to bytí na světě, který je tvořen horizontem našich možností, co počít.

Lidská bytost je vržena do souvislostí a disponuje tzv. vrženou svobodou - tj.: nevolíme si ani místo, ani čas či kulturní kontext, pohlaví nebo soubor dispozic - to vše je nám dáno. Na tomto podkladu budujeme svou integritu sérií vrženě svobodných odhodlání, v nichž odhalujeme svůj nejvlastnější svět (nikoli metafyzicky založený, spíše nám odpovídající).“8

„Naše bytí je konečné a ví o tom. Srážkou se smrtí - jakýmsi ‚předběhem‘ k ní - čerpáme skrze úzkost důvody naléhavosti pobytu a motivaci k jeho prohlubování.“9


Postmoderní filosofie

„Představitelé postmodernismu jsou přesvědčeni, že ‚věk velkých vyprávění‘ je u konce. Mají tím na mysli velké zastřešující teorie o fungování světa. Takovými byly například mytologie či velké filosofické systémy, které se pokoušely pořádat celý život společnosti, nebo i křesťanský ‚příběh‘ se svými dogmaty. Jednotu vystřídala pluralita. To znamená, že každý z nás žije jakoby v průsečíku nejrůznějších příběhů, z nichž každý sleduje své vlastní cíle a svou vlastní logiku, aniž by kterýkoli z nich měl univerzální platnost. Společnost, v níž začínáme žít, připouští mnohost nejrozmanitějších jazyků, neredukovatelných na jazyk jediný (Wittgensteinova pluralita ‚jazykových her‘).“10

Neexistuje univerzální platnost ničeho, společnost není uzavřena a definována jediným principem, jde o systém otevřený, který připouští řadu ‚jazyků‘ a her, z nichž si žádná neklade a nemůže klást nárok na závaznou absolutní pravdivost. Pravdivé jsou ve své částečnosti všechny.11

Postmoderní filosofové se proto nezabývají „dalšími konstrukcemi celkového uspořádání a směřování světa, ale komunikací mezi různými variantami jeho výkladu.“12

„Stroj, kde jsou všechna kolečka podřízena celkovému fungování, je jistě krásná představa, ale svět ani společnost nemají takovou povahu. Jde spíše o proudění, protiproudy a víry, o mnohohlas strhující lidské existence. Postmodernismus kultivuje lidskou vnímavost pro odlišné, cizorodé, neshodné a rozvíjí tak toleranci a pochopení.“

„Svět je polyfonie a je třeba kultivace, abychom byli s to ji uslyšet a zvolit ten part, který odpovídá našemu vnitřnímu směřování.“13


  1. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 206
  2. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 206, 207
  3. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 207
  4. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 203
  5. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 203, 204
  6. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 204
  7. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 204, 205
  8. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 205
  9. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 206
  10. PETŘÍČEK, M. Úvod do současné filosofie, s. 184
  11. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 208
  12. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 207
  13. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 208
  • < Filosofie
  • Odkazy