Hlavní stránka > Filosofie > Immanuel Kant >

Immanuel Kant (1724-1804)

Immanuel Kant (1724-1804) je myslitel, k němuž se evropská filosofická tradice opakovaně navrací. Do širšího povědomí vědecké veřejnosti vstoupil především třemi kritikami: Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumuKritika soudnosti.“7

„Podle Kanta existují pojmy, (kategorie), které nemohou být dány zkušeností, protože teprve díky nim zkušenost vzniká.“8Zkušenost [...] musí mít nějaké předpoklady, které ji umožňují. Tyto předpoklady nazývá Kant apriorní (předem dané).

Apriorní pojmy rozvažování předcházejí jakémukoli soudu, na všechny ostatní pojmy lze pohlížet jako na odvozené. Jedním z takto ‚předcházejících‘ pojmů je např. substance.


Například pojem stůl - analyzuji-li, jak jsem schopen ho myslit, zjišťuji, že vnímám různé smyslové počitky-tvar, barvy aj. Nevnímám je však izolovaně, ale naráz. Schopnost vztáhnout různorodé informace k něčemu společnému je právě ono předzkušenostní vybavení, které způsobuje, že vidím a myslím ‚věci‘ - ne tříšť smyslového chaosu. Tak se projevuje vrozený pojem substance.


Apriorní povahu má pro naše vnímání i prostor a čas. Tyto formy nejsou něčím, co získávám zkušeností, naopak-jejich prostřednictvím se mi zkušenost dává, v nich probíhá.“9

„Apriorní výbava zakládá lidské vidění světa - svět pro nás musí mít podobu, kterou“ diktují apriorní pojmy rozvažování. „Tedy sestávat z předmětů v časoprostorových vztazích.


Významný je též „Kantův vklad do evropského mravního myšlení. Naše jednání mívá charakter volby.“ Rozhodujeme se mezi různými „možnostmi a hledáme důvody, proč“ zvolit některou z nich. „Praktický rozum na nás klade“ dvojí požadavky. Jsou to požadavky „podmíněné a nepodmíněné.

Podmíněný imperativ je založen na zkušenosti“ a rozhodnutí podle něj závisí na situaci.


Nepodmíněný čili kategorický imperativ“ na zkušenosti nezávisí.


‚Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy zároveň platit jako princip všeobecného zákonodárství.‘ [...] Tato věta se dá použít na jakoukoli situaci.“10


„Nepodmíněné imperativy stanovuje rozum a člověk díky této schopnosti může jednat mravně. Lidská bytost kolísá mezi povinností (měl bych to udělat) a sklonem (toužím to udělat). Kant soudí, že člověk může vystupovat proti svým sklonům tím, že dokáže sebe sama zavázat k jednání, které, ač odporuje jeho aktuálnímu puzení, přesto rozumově rozpoznává jako dobré. Cítí povinnost to udělat.“


Například zachránit tonoucího, přesto, že tím ohrožuji vlastní život.


To, že člověk dokáže takto jednat, předpokládá zase předzkušenostní výbavu. Jedině ta vysvětlí existenci kategorického (na zkušenosti nezávislého) imperativu. Kant mluví o mravním apriory a dokládá tak lidskou svobodu vůči pudové přírodní nutnosti (sklonu) zvířete.

Člověk je ovšem omezená bytost-nedokáže plně dohlédnout a zaručit důsledky svého jednání. Věc mohu myslet dobře a ona dopadne špatně - říkáme tomu mravní paradox - nicméně bez omezení platí, že dobrá vůle je to základní, co lze pro“ mravné „jednání vykonat.“11


  1. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 192
  2. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 192
  3. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 193
  4. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 194
  5. TULKA, J. Společenské vědy do dlaně pro střední školy, s. 195
  • < Filosofie
  • Odkazy