Hlavní stránka > Filosofie > Česká filosofie

Česká filosofie

Charakter české filosofie

Češi měli vždy spíše praktické a náboženské než filosofické zájmy. Proto také nevytvořili filosofický směr, který by je charakterizoval. Připojovali se vždy k některé světové filosofii vládnoucí v daném století; nejvíce ovšem vždy k filo­sofii evropské1

Tomáš Štítný

Tomáš Štítný ze Štítného (1338-1401) je první český filosof píšící, na rozdíl od jiných tehdejších myslitelů, česky. Má zvláštní zásluhu o český filosofický jazyk, neboť vytvořil základní vědecké filosofické názvosloví.2

Ve svých spisech „Řeči besední“ (výklad základních pojmů křesťanské filosofie) a „Kniežky šestery o obecných věcech křesťanských“ (úvahy o křesťanské etice) jeví se Štítný jako scholastický racionalista a mystik, neboť uznává vedle rozumu a víry jako třetí pramen intuici, kterou nazývá „dívanie“.3

Jan Amos Komenský

Jan Amos Komenský (1592-1670) bývá označován za učitele národů. Ve filosofii mu přísluší významné místo pro snahy pansofické, kterými rozumí soustředění všeho vědění. Touto snahou, jakož i snahami mírotvornými souvisí s filosofií 18. století, osvícenstvím. Již v době svých studií na universitě v Herbornu přemýšlel o sepsání „Brány věcí“, v níž by bylo popsáno vše, co se děje ve světě, a to pro školní účely jazykem českým. Ve spise „Předchůdce vševědy“ (Pansophiae prodromus) chce podat jednotnou moudrost lidstva, aby vědečtí pracovníci se nerozptylovali a nerozcházeli, nýbrž všichni svorně pracovali na vševědě; jejím obsahem měly být názory všech lidí všech věků, národů, říší a vyznání. Doufá, že světlem vědění odstraní spory mezi náboženskými vyznáními, boje mezi národy, nevědomost a mravní nízkost. Pansofie má na rozdíl od dosavadního zlomkovitého vědění obsáhnout všechno vědění a má stát ve službách lidstva.4

Komenský žádá, aby bylo dovoleno filosofovat podle tří pramenů poznání: smyslů, rozumu a výry a nejen podle směrnic v duchu Aristotelově. Písmo je základní a poslední pramen všeho vědění, věda má mít „pokoj s Bohem.“ Další Komenského spisy jsou: „Cesta světla“ (Via lucis), jíž se má šířit poznání obecnými knihami, obecnými školami, obecným sborem vynikajících vědců a umělců a všeobecným jazykem, a posléze „Všeobecné trojí umění“ (Triertium catholicum), kde Komenský podává paralelně logiku, gramatiku a nauku o jednání, pragmatiku. Z myšlenek, které vyslovují skepsi o marnosti všeho světského snažení a touhu po vnitřním klidu, „ráji srdce“, vzniklo dílo „Labyrint světa a ráj srdce“.5

Bernard Bolzano

Z filosofů osvícenské doby je světově známý Bernard Bolzano (1781-1848), největší odpůrce Kanta a romantismu u nás. Ve svém nejvýznamnějším díle, čtyřdílném „Vědosloví“ (Wissenschaftlehre). Vymezil pojem objektivní pravdy a rozlišil logický obsah myšlení od psychologického výkladu jeho vzniku. Rozlišoval představy, pravdy a soudy o sobě od představ, pravd a vět myšlených nebo proslovených. Stal se tím spolutvůrcem moderního logicismu. V matematice zdůrazňuje pojmovou stránku proti názorové, čímž předešel moderní matematiky.6

Augustin Smetana

Augustin Smetana (1814-1851) byl nejvýznačnější český stoupenec Hegela. Ve spise „Úvahy o budoucnosti lidstva“ žádá, aby se náboženství a právo přeměnily v božské principy lásky a umění. Toto přetvoření ukládá vědě, výtvoru německého ducha, a Slovanům dává jako úkol vytvořit a udržovat budoucí říši lásky a umění.7

Ladislav Klíma

Ladislav Klíma (1878-1928) při sebezničujícím způsobu života, kdy trval jen na dostatku tabáku a alkoholu, se dožil pouze necelých 50. let, než jej přemohla tuberkulóza. Pracoval pouze zřídka a výhradně ve chvílích nejvyšší nouze. „Bylo pro něj typické, že tělo, hmota i svět nic neznamenají. Byl egosolipsista, ego­deista, existuje jen jeho vědomí, je sám sobě bohem, hmotný svět jakožto lejno, z něhož se kouří duch, nic neznamená, je jen hračka jeho vědomí a musí být překonán.“ Vycházeje z Berkeleyho, Schopenhauera a Nietzscheho postavil do popředí své filosofické stavby subjekt nadaný silnou vůlí.8

Vladimír Hoppe

Vladimír Hoppe (1882-1931) „Ve svých obsáhlých a hlubokých spisech zdůraz­ňuje vedle rozumového a smyslového poznání nutnost intuice: neboť rozum nedává jistotu poznání, nýbrž dostáváme je jen z přesvědčení, víry v možnost správnosti a pravdy zásad. Ale Hoppe viděl za intuicí ještě další pramen poznání, a tím je kontemplace. Kdežto rozum zachovává a pořádá poznatky, získané zkušeností, a intuice slučuje tato data v jednotu, dávajíc jim zároveň doplnění, hrouží se kontemplující člověk do předzkušenostního obsahu duše. Hoppe doufá, že v kontemplaci nalezl pramen intuitivní metody poznávací, podle níž řád a souřadnost idejí budou totožné s řádem a souřadností věcí. Odkrývá v člověku prvky duševní svobody a touhu po nekonečnu. Ty ukazují člověku cestu k zlepšení; kdyby jich nebylo, nebyl by život kladnou hodnotou, neměl by výhledů do světa ideálního, světa hodnot. Spisy Hoppovy jsou zvl. ‚Příroda a věda‘, ‚Přirozené a duchovní základy světa a života.‘ a ‚Úvod do intuitivní a kontem­plativní filo­sofie‘.“9

František Krejčí

Předním zástupcem pozitivismu byl František Krejčí (1858-1934). Staví s naprostou logičností positivismus jako filosofii, která vylučuje transcendentno. Transcendentno pojímá ve smyslu Kantově jako metafysiku, tj. to, co nemůžeme poznat ani zkušeností, ani rozumem. Své positivistické zásady vypracoval důkladně a systematicky v psychologii a etice. Oboje chce postavit na ryze empirický základ, neboť právě v těchto odvětvích jsou myslitelé nejvíce sváděni k metafysickým úvahám. Jeho psychologie je založena na fysiologii. V etice zakládá přirozenou morálku, již zbavuje všech metafysických i theologických předpokladů. Jeho spisy jsou četné, rozsáhlé a myšlenkově logicky stavěné, takže působí svou důsledností přesvědčivě. Největší jsou: „Psychologie“ (šestidílná), „Filosofie přítomnosti“, „Filosofie posledních let před válkou“ a „Positivní etika“.10

Emanuel Rádl

Proti positivismu staví filosofii aktivismu Emanuel Rádl (1873-1942). Původně byl intuicionistou, jak svědčí jeho „Úvahy vědecké a filosofické“. Poté dospěl kritikou romantismu ve spise „Romantická věda“ ke zdůraznění kritičnosti, ale doplňuje ji principem víry; odmítá intelektualismus a zdůrazňuje povinnost filosofovu zasahovat do současného života a formovat jej V tomto duchu píše metodologickou práci „Moderní věda“. Posléze přešel k theologicko-aktualis­tickému výkladu dějin ve spise „Dějiny filosofie“. Nejobjektivnější je jeho první práce „Dějiny vývojových theorií v biologii XIX. století“. Posledním dílem, které vyšlo až po jeho smrti, je „Útěcha z filosofie“.11

Tomáš Garrigue Masaryk

Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937) vyšel sice z pozitivismu Comtova, ale positivistický požadavek výhradně rozumového poznání doplňuje poznáním intuitivním. Tím positivistický názor na svět doplnil představou Boha a nesmrtelnosti, bez nichž se mu zdá mravný život nemožným. („Rusko a Evropa“, „V boji o náboženství“ a „Moderní člověk a náboženství“.)12

Masaryk všude, zvláště ve spise „Rusko a Evropa“, zdůrazňuje, že subjektivní vlivy nelze sice z filosofie odstranit, že však je potřebí stálé objektivní kritiky, která by subjektivnost kontrolovala, po případě ji vyloučila. Vůbec poměr subjektu a objektu je Masarykovi nejdůležitějším filosofickým problémem.

Racionalistou je Masaryk potud, že uznává objektivní význam pravdy. Pravda, tvořící metodu, musí být podle něho obecně platná a nutná, jinak není pravdou. V jádře je Masaryk realistou, který zůstává ve všech svých úvahách i činech stát na půdě skutečnosti; sám svou filosofii nazývá konkretismem. (Čapkovy „Hovory“, díl III.)

Velmi důležitý význam dává Masaryk vědě. Jejím účelem je metodické zpraco­vání poznatků. Proto kladl tak veliký důraz na soustavu věd a na jejich metody, což také zpracoval v „Konkretné logice“. Přesto, že nesouhlasí s těmi, kdož odmítají ryze vědeckou práci a ryze rozumové poznání, neztotožňuje se s positi­vismem v mínění, že by si člověk nesměl vytvořit metafysický názor na svět; namítá, že positivismus je v tomto ohledu příliš dogmatický, málo kritický. Filosofii připisuje Masaryk intuitivní ráz; avšak jejím podkladem musí být vědecký rozbor, který jí dá myšlenkový obsah.

V sociologii („Sebevražda“, „Otázka sociální“, „Rukověť sociologie“ a „Rusko a Evropa“) řeší příslušné otázky ne s úzkého hlediska dnešního, nýbrž pod zorným úhlem věčnosti. Za příčinu zvýšené sebevražednosti považuje úpadek nábožensko- -mravní. Socialismus je mu mravní otázkou; je to otázka lásky člověka k člověku, otázka humanity. Avšak tato láska se nemá končit ve filantropii, nýbrž se má stát spravedlností. („Ideály humanitní“). -V estetice podal originální návrhy, jak studo­vat básnická díla. („O studiu děl básnických“).13

„Masaryk chce užít teoretických výtěžků vědy vždy v otázkách, které přináší život. Rozum není k tomu, aby tvořil teoretické závěry, nýbrž aby organisoval celý život. To také ukazuje Masaryk celým svým životem: jako universitní profesor, jako politik, za války jako organizátor zahraničních osvobozovacích akcí, a konečně jako první president republiky Československé.14


  1. DRATVOVÁ, A. Filosofie pro VII. VIII. třídu středních škol, s. 191
  2. DRATVOVÁ, A. Filosofie pro VII. VIII. třídu středních škol, s. 191
  3. DRATVOVÁ, A. Filosofie pro VII. VIII. třídu středních škol, s. 191
  4. DRATVOVÁ, A. Filosofie pro VII. VIII. třídu středních škol, s. 192
  5. DRATVOVÁ, A. Filosofie pro VII. VIII. třídu středních škol, s. 192, 193
  6. DRATVOVÁ, A. Filosofie pro VII. VIII. třídu středních škol, s. 193, 194
  7. DRATVOVÁ, A. Filosofie pro VII. VIII. třídu středních škol, s. 194
  8. TESAŘ, P. Od fascinace k pochybám / aneb Stručný průvodce osobnostmi filosofie, s. 91
  9. DRATVOVÁ, A. Filosofie pro VII. VIII. třídu středních škol, s. 197
  10. DRATVOVÁ, A. Filosofie pro VII. VIII. třídu středních škol, s. 195
  11. DRATVOVÁ, A. Filosofie pro VII. VIII. třídu středních škol, s. 198
  12. DRATVOVÁ, A. Filosofie pro VII. VIII. třídu středních škol, s. 199
  13. DRATVOVÁ, A. Filosofie pro VII. VIII. třídu středních škol, s. 200
  14. DRATVOVÁ, A. Filosofie pro VII. VIII. třídu středních škol, s. 200
  • < Filosofie